Zpatky na kontinente

Uz jsem zase zpatky na jihoamerickem kontinente.... Velikonocni ostrov byl uzasny....... Fotky snad budou brzo na picase.... taky jsem mezitim stihnul jeste oslavit vanoce u bazenu a 25. jsme slavili kamaradky narozeniny v kasinu.... No nic, doufma, ze se jeste dostanu k tomu sem hodit neco o to Velikonocnim ostrove, jinak pockejte na vypraveni do Prahy.... Prilitam 9.1. v devet vecer......

Licenciado

Se oznamuje, že Milan Sýkora odbržel dne 28. listopadu roku 2008 titul dokončenéo středoškolského vzdělání v Colegio La Mision.

Znova na jihu

Po tydnu v Santiagu mi bylo trochu vedro, tak jsem zase na jihu... Teda ne az tak uplne, jenom v Puerto Monttu, tisic kilometru od Santiaga. Puerto Montt ma povest nejnebezpecnejsiho mesta v Chile, je tu pristav, v nedeli trh, kde prodavaji Chilotane (obyvatele blizkeho ostrova Chiloe) na zahradce vypestovanou zeleninu, a po vecerech se tu vypraveji chilotsky pribehy (vetsinou s nejakejma mrtvejma...)... Jsou tu vsude pobliz pozustatky nemecky kolonizace a nejak vic blondatejch lidi. Zatim jsem byl v Puerto Varas, u jezera Todos los Santos a zejtra konecne Chiloe...

Punta Arenas V

Den 15

Vstavam na dvanactou, v pet mi leti letadlo. Jdeme na obed, kupuju nejakou cokoladu (mistni specialita) a pak uz jenom na letiste, hadat se s bezpecakem o benzinak, nastoupit do letadla, snist happy meal od lanu, dat si jedno Cristal a usnout az do Santiaga....

Tierra del Fuego V

Den 14

Nastupuju uplne mrtvej do autobusu. Jenom, co si sednu, usinam. Jediny, co si pamatuju z cesty, ze v jednu chvili si vedle me sedla nejaka Polka a neco mi rikala polsky, na coz ja jsem si odpovidal spanelsky. Nakonec si jako vysledek inkomunikace sla sednout jinam. V Rio Grande me z autobusu vykopli a ja musel hybernovat dve hodiny, nez mi prijede bus do Punta Arenas. Spim celou cestu az na argentinsky hranice. Tam vystupuju a zjistuju, ze sem nekde ztratil ten veleduelzitej argentinskej papir. Nakonec ho jenom musim vyplnit znova, zadnej horsi trest. Jeste, ze mam v pase razitko, kdybych jel na obcanku, jak mi radili v Chile, tak by to bylo horsi, protoze na obcanku se razitka davaj spatne. Dalsi spatna zprava byla, ze z chilsky strany od rana nikdo neprojel....
Za argentinskou celnici konci asfaltka, pokracujeme po sterku. Po dvaceti kilometrech prijizdime k chilsky hranici. Zavrena zavora, auta u silnice. Autobus parkuje vedle dvou dalsich busu. Je asi dvanact hodin, stewart rika, ze pockame do sesti a pak uvidime. Oficilane by ta stavka mela trvat ctyricet osm hodin.... Zitra mi v pet odpoledne leti letadlo z Punta Arenas, nejak se nemuzu dopocitat. Jdu se podivat k hranici, tam vsichni celnici jen tak kecaj za cedulema, ktery pozaduji navyseni mezd o 14,5 procent. Hranice hlida jeden policajt, kterej porad chodi sem a tam. Asi by to nebylo tak tezky projit jen tak, s batohem na zadech je ale clovek o neco napadnejsi. Na chilsky strane uz ceka slusna fronta kamionu. Jdu si do autobusu zdrimnout a pak si ctu Poniatowskou De noche vienes, zajimavy povidky. V pul paty rika stewart, ze z Rio Gallegos prijizdej dva urednici zprovoznit prechod, ale ze dorazi minimalne za dve hodiny. Za hodinu ale nastesti zacnou celnici normalne fungovat a bez jakyhokoliv spechu odbavuji lidi. Se mnou si asi pet minut povidaji, jak se mi libi Chile... Pak uz jenom trajekt a o pulnoci jsme v Punta Arenas. Zase jsem se zachranil vo chlup. Jako vzdycky.

Tierra del Fuego IV

Den 13

Budim se do fajn dne v hostelu. Skoro vsichni ostatni z pokoje uz vypadli na autobus. V klidu snidam, je neco okolo pul jedenacty. Pak zacinam zjistovat, co udela s volnym dnem. Nakonec mi prijde jako fajn napad dat si pauzu od chozeni a jet se projet lodi. Uz jdu platit lodni listek, kdyz v tu chvili potkam Micha. Pry ted bydli v kempou nad mestem a jestli pry nechci jit s nima na ledovec, ze kteryho je vyhlidka na mesto. Rikam si, proc ne. Stejne je ta lod dost draha. Jdeme do supermarketu koupit vodku, pry je na ledovec lepsi nez pivo, protoze je lehci. Pak jedeme taxikem oba za nejakych osm pesos az ke kempu (v Praze by to stalo tak 800). Tam se seznamuju se trema Francouzema, ktery jdou s nama. Nikdo z nich prej do hor moc nechodi, ale vsichni maj na sobe goracovy bundy. I tohle je Patagonie.... Jeste jdou koupit piva na cestu a pak vyrazime. Nejdriv stoupani do sjezdovky, pak cesta lesem na silnici. Po ty jdeme asi pul kilometru a zase zapadneme na cestu do lesa. Kazdou chvili stavime a delam ruzny vtipny fotky. Nakonec dochazime podmacenym lesem az k horni stanici lanovky a uz nad hranci lesa jdeme par set metru po ceste. Fotime se u ledovce a pak jeste stoupame morenou vzhuru na lepsi vyhlidku. Tady davame pauzu, pijeme pivo, ale je docela kosa. Po nejakych dvaceti minutach mizime dolu. Slapeme neskutecne dlouho po silnici, ale nakonec dojdeme az do centra. Domlouvame se na vecer a ja jdu kopit nejaky pohledy, ostatni jdou do supermarketu koupit veceri. Nechavam si na pohledy dat razitko "nejjiznejsi mesto na svete" a pak jdu do postranni ulice na levnej bife de chorizo. Cekam na hotelu na Micha, ktery mel prijit v deset. Asi ve dvanact si jdu lehnout s tim, ze uz neprijde. Nemci jsou prece vzdycky presny. Nakonec prichazi v pul jedny. Chvili chodime po meste, hledame jakehosi Michova kamarada. Nejdriv ale potkame Francouze z Torres del Paine a asi za dve minuty Carlose, Michova kamarada z Venezuely. Jdeme vsichni do hospody, delame si celou dobu srandu z Polaku. Carlos je dost dobrej typek, cestuje uz pet let po Jizni Americe, vzdycky se nekde zastavi, aby vydelal penize, a pak jede dal. Dost profi... "Polish family, polish traditions...." Nakonec se z hospody vyjdeme asi ve ctyri. Vsichni jdou pokracovat do kempu, ja si jdu do hostelu pro batoh, v pet mi jede bus.

Tierra del Fuego III

Den 12

Rano se probouzim trochu ve vlhku, pujceny spacak nema uplne idealni zip, takze je ve vnitr trochu vlhko. Varim si caj a jim snidani. Je zatazeno, lehce posnehava. Rozhoduju se nechat viset pytel na Esfinze a pokracovat v treku do Paso de Oveja. Vyrazim asi v sest rano, ale uz je uplny svetlo. Sbiham dolu po ceste, kterou jsem vcera nenasel a kterou taky dole v udoli zase ztracim. Dojdu az k rece, ale brodit se mi moc nechce. Jdu chvili proti proudu a pak uvidim pres reku par pohozenejch klad. Zrejme nejaky ambiciozni bobri projekt. Prechazim na druho ustranu udoli Andorry, kde by podle mapy mela byt stezka. Musim ale projit dosti podmacenym vresovistem, goretex zatim drzi. Nakonec prichazim na docela slusnou zpevnenou cestu, tady by projelo i 4wd. Jdu po ni az do poloviny udoli, pak se meni na malou lesni stezku a vchazi do PN Tiera del Fuego. Les je docela vlhkej, prsi, cesta spatne znacena, tak se snazim davat pozor, abych ji neztratil. Obcas je potreba prejit reku, nastesti vetsinou jsou pres ni polozeny klady. Cesta je znacena obcas faborkama, obcas zlutejma kolikama zatlucenejma do zeme, moc orientovat se neda, ale snazim se odpustit si dalsi cestu uzemim, kde jsou lvi. Nakonec dokonce potkavam i zluty stan, ve kterym jsou dva trekari, jeste ve spacacich a uz je skoro deset. Chvili se s nima bavim, prvni lidi, ktery vidim od vcerejsiho odpoledne. Potkal uz jsem je predtim v Ushuaiyi. Mladej britskej par, mama ty holky je Ceska. Chvili si odpocinu, naberu vodu a jdu dal, chci to dneska dojit cely, ale docela me boli to koleno. Nad jejich kempem zacina pribejvat snehu a vejskovejch metru. Paso de la Oveja by melo byt nejakych 800, ted jesem priblizne v 400. Parkrat musim slozite hledat cestu v zasnezenym lese, ale nakonec dojdu na krizovatku mezi Laguna del Caminante a Paso de la Oveja (Ovci pas). Vsechno je zasnezeny, lituju, ze nemam navleky, ale aspon orientace je snadna. Proste nahoru. Trochu jim, piju a mazu se, slunce mimo les dost pali. Ozonova dira. Proslapavam se snehovou plani nahoru a asi v polovine cesty k usti pasu se zatahuje, fouka vitr a huste snezi. Vrstvim a pokracuju nahoru. Koleno boli cim dal tim vic, ale vitr je takovej, ze proste neni kde vodpocinout. Jdu na horu, proslapavam se novym snehem, jeste ze neni, kde zabloudit. Pod sedlem trochu prestava. Sedam si na kamen a hledam nejaky prasky v batohu. Jediny, co najdu je paralen a neco proti zaludecnim potizim. Beru si jeden paralen a pokracuju nahoru. V pul jedny jsme v pase a konecne zacinam sestupovat, jeste by me melo cekat nejakych pet hodin sestupu, ale mel bych to stihnout. Sestupuju prvnim kuloarem vlevo, ale ten brzo konci potokem. Prelejzam do dalsi a pak jeste do jednoho a tan me konecne dovede az k lesu. Chvili jdu lesem, ale jde se v nem spatne. Pak jdu podel potoka asi kilometr, ale taky nic moc. Rozhoduju se jit proste primo nalevo a najit cestu. Obcas musim obchazet bobri hraze, ktery jsou uplne vsude, novy i protrhly. Co ty zvirata na tech vodnich stavbach videj, fakt nechapu. Nakonec po ceste sestupuju asi tri hodiny az k jakysi ohrade, dal pokracuje stezka po soukromym pozemku. Z toho se dostanu az potom, co prelezu plot. Nechtel bych tu cestu zacinat z druhy strany. Vylezu na nejakej autodrom a hned prvni auto, co mi stavi me bere az k hostelu. Rodinka se trema detma, kteri se jen tak jeli projet v nedeli k veceru. Ani se nedivim, kdyz v Argentine stoji litr benzinu deset korun....

Do hostelu prichazim asi v pul sesty, sprchuju se, dava susit veci a jdu na levnou pizu k veceri. Potom jeste kecam docela dlouho s Igorem. Ukrajinec, ktery zije v Argentine. Podle vypraveni pracoval skoro celej zivot jako vojak, tak mi vypravi ruzny historky z Afganistanu osmdesatejch let.

Tierra del Fuego II

Den 11

Rano se budim tak tak, abych stihl snidani. Davam si dve kafe a hodne chleba s dulce de leche (tak tady rikaj chilskymu manjaru). Docela se mi v Ushuaiy libi, tak si rika, ze si zmenim jizdenku a do Punta Arenas se vratim az v utery. V agenture z toho delaj problem, ale nakonec se vse vyresi (v pul jedny odpoledne). Jeste rychle nakupuju jidlo, prebaluju batoh, nechavam nejaky veci v hostelu jako depozit a razim do Valle Andorra. Stoupnu si k silnici a po peti minutach jedu, lepsi nez taxik za dvacet pesos. Dojizdim az na konec, ale bohuzel nemam pruvodce, jenom mapu 1:100 000, tak se mi nedari najit su spravnou cestu. Horu hledam podle fotky, kterou jsem videl vcera v pruvodci. Nejakej mistni me nakonec posle k rece, pry tam je cesta. Cestu sice nachazim, ale most ne. Asi protoze to bude konska cesta a tomu nevadi projit se ledovou vodou. Jeste chvili jdu proti proudu, pak uz je ale jasny, ze dal ne. Svlikam si boty, ponozky a kalhoty, vsechno to hazim do batohu a jdu. Nastesti to bylo melky, tak jsem v pohode, trenky jsou jenom trochu mokry. Hazim na sebe obleceni, abych se zahral. Chvili jeste jdu podel potoka, ale vsechno to je dost podmaceny, spatne se v tom chodi. Rozhoduju se jit primo. Zabocuju do lesa, ktery asi jeste nikdo nikdy krome divokejch konu neprosel a zacnu se drapat do kopce, nejde to moc rychle, vsude jsou povaleny stromy a navic silenej sklon kopce. Dela se horko, svlikam se do tricka. Rikam si, ze tady by me teda fakt nikdo nenasel, kdybych tady zarval, tak si me daj k svacine mistni mrchozrouti. Pokracuju do kopce a konecne zacina pribyvat snih a cesta je o neco snazsi. Konecne. Nastesti chybi klece, les konci pasmem zakrslejch listnacu, to si docela voddychuju. Vyjdu na snehovy pole prilepeny na kraj lesa a vidim, ze jsem uprostred jizni steny, misto abych prisel pod nastup normalkou v zapadni stene. Je uz docela pozde, vrstvim se, jim neco cokolady a zacnu se skrabat suti a snehem na horu. Stoupam a pritom traverzuju zpatky do normalky, tam by to mohlo byt o neco lepsi. V pulce kopce se zastavuju, delam pauzu, pridam vrstvu, neco cokolady, mazu se a najednou koukam, ze ve vetru litaj kousky snehu. Divam se na protejsi kopec a tam je snehova boure... patagonsky pocasi.... Hazim veci do batohu a vyrazim zpatky nahoru. Uvidime, co bude dal. Pripadam si neskutence svobodne. Jenom ja sam na hore, nikde nikdo, na zadech lehkej batoh... stoupam suti jeste o neco vys, uz bych mel byt na normalce. Z druhy strany udoli na me lita porad vic a vic snehu. Asi sto vejskovejch metru ode mne je pred vrchol, pak by podle pruvodce mel byt hrebinek, par mist stupne II a lehkej vrchol. Divam se na hodinky. Za deset sedm. Divam se na protejsi kopec. Porad vic a vic snehu v mym smeru. Jdu dolu. Vrcholy jsou pro bohy. Sestupuju az k Laguna Encantada (Milovana laguna) a varim veceri. Laguna byla puvodne asi o neco mensi, ted se zvetsila o monstrozni bobri hraz, kterou tady udelali premnozeni bobri kanadsti, ktery sem nekdo omylem vysadil. Varim v zavetri, ale stejne mi vitr porad hasi muj novej plynak. Nakonec nabiram vodu do flasky a mizim po ceste dolu do lesa. Pekne dole v zavetri si vybiram rovny misto a hazim na zem svuj promokavej nylonovej zdarak, karimatku a ukladam se ke spanku. V tu chvili mi na oblicej padaji prvni vlocky.

Tierra del Fuego I

Den 10

V devet mi jede bus do Ushuaie. Na nadrazi potkavam Rebeccu, AFS studentku z Australie, ktera se prave chysta do Torres del Paine. Asi je ten svet fakt dost malej. Nasedam do autobusu a za chvili uz jsem bez signalu v nekonecnejch patagonskejch pampach, vsude okolo jenom ovce. Dokonce dostavam i snidani a kafe. Po ctyrech hodinach prijizdime do Punta Delgada, kde je trejekt pres nejuzsi misto Magallanese - Primera angostura. Trva to nejakych dvacet minut, ale plavat bych to teda nechtel, ta voda vypada fakt ledova, do toho fouka silnej vitr. Na Ohnovy zemi pokracujeme po sterkovy zemi, asfalt dosel. Vsude okolo rovinka, obcas nejakej kopecek, spousta ovci. Dost mi to pripomina Hardangerviddu. Pak se mi zacaka okynku bahnem a uz nevidim nic. Projizdime chilsky hranice, pak argentinsky, vzdycky aspon pulhodinovy cekani a vyplnovani formularu. Pak konecne dostavam stempl "entrada", ktery mi plati na tri mesice, uplne by stacil tejden a polovicni cekani a taky nejakej paper, ktery pry nesmim ztratit. Na argentinsky strane pokracujeme po asfaltu az do Rio Grande, kde prestupuju do mensiho busiku. Seznamuju se tam s Julii, fajn Australankou, ktera je prave na ceste okolo sveta a miri na Antarktidu. To bych si dal docela libit... Hlady nevidim, tak si na prvni zastavce kupuju masovou empanadu. No nic moc, chilsky sou lepsi. Cestou na jih je krajina porad vic a vic zvlnena a pribyva neco snehu. U Ushuaie uz to jsou regulerni hory.
Nechavam se vysadit u prvniho hostelu a pak pokracuju pesky hledajic ten nejlevnejsi. Nakonec za 40 ARG pesos se snidani. A to je pry Argentina levna destinace.... U jednoho hostelu taky potkavam Belgicanku Valerii, tak se dohadujeme na veceri. Hodim si veci do hostelu, pujcim si pruvodce na prostudovani a jdu do hostelu Valerie.
Jdeme do restaurace na bife chorizo, coz je to nejlepsi jidlo na svete, neboli obrovskej kus peceny kravy. K tomu hranolky, Quilmes a jako predkrm chleba s pevrem (pozn. red.: pomazanka z rajcat, cibule a chili). Kecame o zivote, o cestovani a taky vo lezeni v Belgii. Zvu ji nekdy na cesky pisky. Asi bych mel ty pisky zacit fakt drtit, aspon podle poctu lidi, ktery uz jsem k nam pozval na lezeni....
Po veceri si chci jit brzo lehnout, abych mohl zejtra vyrazit rano na trek. To se nepodari, dva Berlinaci z myho pokoje me vytahnou na tah. Nabizeji mi vodku, levnejsi nez pit venku. Pry s kolou. Rikam solo. "Ahhh, tsechische Republik," rikaji. Nejdriv jdeme do irsky hospody, kde je spousta turistu, ale jinak fajn. Jedna irska backpackerka nas zve na kolu s vodkou. Potkavam se tam s jednou Holandankou, ktera mi hned zacne rikat, jak je Ceska Republika super zeme, ze se ji hrozne libilo Brno a romsky komunity. Nejdriv mluvi anglicky, pak prejde do spanelstiny, pry rok studovala v Madridu, cimz si u mne docela splhne, a dal pokracuje o tom, jak je Bratislava super mesto a ta romska historie, tak.... Radim ji, at jede do Kosic. Rika, ze tam jeste nebyla.
Hospoda uz skoro zavira, Michael jeste krade z lednice piva. "Musis byt jako Nemec," rika "nenapadny, rychly a slusny," a schovava si pod mikinu tri Guinesse. Pijeme je na ulici, v Chile bych do toho asi nesel. Jdeme pred diskoteku, tam nam davaji vstupenky zdarma. Vchazime a vevnitr je docela fajn prostredi. I dokonce nejaky mistni lidi, jenom jednomu Chilanovi se nelibi kdyz mu zacnu tancovat s jeho pritelkyni, tak toho radsi necham.
Kdyz potom jdu v pet rano po ulici, je svetlo, nad kanalem Beagle se objevuje slunce...

Punta Arenas IV

Den 9

Druhy den mi zacinaji dochazet napady, co delat v Punta Arenas. Ne, ze bych to bylo az tak nezajimavy a maly, ale co byste delali po dvou dnech v Hradci Kralove, ze? Dopoledne se jdu podivat do jendoho muzea, je tam fajn vystava o puvodnich indianech Patagonie a taky o otci Alberto de Agostinim, selesianovi a horolezci, ktery pusobil radu let v Patagonii a udelal tady hodne prvovystupu. Mimo jiny se taky pokusil o Mt. Charles Darwin, ale tam se podaril prvovystup az o padesat let pozdeji, v roce 1961. Po obede jdu jeste do namorniho muzea, taky docela fajn s hodne vecma o Shackeltonovi, kteryho jednou zachranovala chilsky expedice v Antarktide. Ve ctyri jdu k agenture, ktera dela zajezdy k piguinum. Cesta je docela kratka, ani ne hodina a pul a uz se prochazim po chodniccich u pinguiniste Otway. Pry tu hnizdni nejakych sedm tisic, docela slusny, i kdyz pry nic proti pinguinistim na ostorve Santa Magdalena anebo na Malvinach. Vecer si pripravuju jeste trochu odlehcenej batoh na Ohnovou zemi.

Punta Arenas III

Den 8

Rano se probouzim na pohodu. Pul dvanacta to jisti. Snidame, vybaluju si batoh. Pohoda.
Odpoledne vyjizdime na vylet k pevnosti Bulnes a Puerto del Hambre. Puerto del Hambre zalozil Pedro Sarmiento de Gamboa asi sedesat let po objeveni Magallanesova prulivu jako nejjiznejsi spanelskou kolonii a nazval ji "Ciudad del rey don Felipe" (Mesto krale Filipa). Vzhledem k mrazum a nedostatku potravin brzo vsichni jeho obyvatele zahynuli hlady (proto Puerto del Hambre). Podobny osud potkal i dalsi mesto zalozene Pedrem Sarmientem na argentinske strane Patagonie pod nazvel Nombre de Jesús (Jméno Ježíše).
Trochu prsi, ale nevadi. Prvnich dvacet kilometru je po asfaltu, zbytek jenom sterk, jako vetsina cest v Patagonii. Nejdriv stavime u pamatniku, ktery znaci polovinu Chile (pocitano i s Territorio Antartico Chileno, takze polovina mezi chilsko-peruanskou hranici a jiznim polem). Pak pokracujeme k pevnosti Bulnes, kterou nechal zalozit roku 1843 chilsky prezident Bulnes, aby tak zabral Magallanesovu uzinu pro Chile. Tentokrat se to povedlo, i kdyz stejne dost lidi, Chilotanu, tady zahynulo hlady a zimou, protoze pevnost stoji jeste na horsim miste, nez puvodni Puerto del Hambre.
Pokracujeme k Puerto del Hambre, kde dneska stoji v podstate jenom pametni deska s napisem "Tady bylo Spanelsko" a vykopany zaklady kaple. Vsude kolem jsou pozemky chilskyho namornictva a armady, ktery ma ve vsech mestech ve XII regionu dost vojaku od konce sedmdeastych let, kdy Chile malem vstoupilo do valky s Argentinou kvuli svrchovanosti nad kanalem Beagle.
Od Puerto Hambre jedeme na druhou stranu zatoky, kde je rybarska kolonie. V klidnym zalivu jsou ukotvene asi desetimetrove lode, na brehu je nekolik psu a dve maringotky rybaru. Za chvili prijizdi dzip plny rybaru ve vlnenych cepicich a jeden maly kluk s cernymi vlasy vleze s jeste jednim starsim rybarem do clunu a jedou k jedne z lodi. Fouka neprijemny vitr, je zima. A to jsme skoro na konci leta... Tezkej zivot bejt rybarem...
Z rybarsky kolonie pokracujeme jeste dal po sterkovy ceste podel pobrezi na jih smerem k Cabo de Froward, nejjiznejsimu bodu jihoamericky pevniny. Od posledni vesnicky San Isidro je to pry jeste dalsi tri dny cesty pesky a pak stoupani k ctyrsetmetrovymu mysu, na kterym stoji velky ocelovy kriz umisteny pri prilezitosti navstevy papeze Magallanesovy uziny roku 1987 na zazehnani chilsko-argentinske krize.
Koncime u prilis vysokeho brodu, dal se bez 4wd nedostaneme. Chvili stojime na plazi a pozorujeme skakajici delfiny, kteri prave migruji z Atlantiku do Pacifiku.
Potom se otacime a jedeme zpatky do Punta Arenas.

Torres del Paine V

Den 7

Rano prsi o neco min, tak se po snidani - kousek sejra a dve musli tycinky vydavam brzo dolu k ferugio Pehoe. Jdu jeste na vyhlidku na ledovec Grey a pak uz klesam dolu k jezeru Nordenskfjold. Trochu prsi, ale nic tragickyho. I vitr uz nefouka takovej. Jdu celkem pomalu, kazdou chvili stavim. Potkavam nejaky dalsi znamy a kolem jedenacty jsem dole u chaty. Katamaran na druhou stranu jede v pul jedny. Kecam s nejakejma lidma, jeden z Korejcu, guide, Kanadan... V pul jedny prijizid katamaran, kterej je sice hrozne predrazenej, ale obejit jezero znamena aspon den cesty. Cestou do Puerto Natales v buse opet spim, ale stiham fotit nejaky lamy guanaco u cesty. V Natales si rezervuju jizdenku na vecer do Punta Arenas a zase si davam svoji oblibenou milanesu napolitanu s Australem. Chvili jeste chodim po meste a v osm vecer uz jedu busem do Punta Arenas. Asi v pul devaty mijime ceduli, ktera rika, ze opoustime Provincia de Ultima esperanza (Provincie posledni nadeje). V Punta Arenas jsem asi v jedenact, na nadrazi me prijede vyzvednout Paulina.

Torres del Paine IV

Den 6

Rano me v pristresku budi ty sportovni americky trekeri, noooo... sportovci.... Skupian Korejcu si vari snidani asi o sedmi chodech - rejzi s cinou, testoviny, smazenej chleba.... Snim svoje vlocky, sbalim veci do batohu a vyrazim do deste. Fouka fakt docela hustym zpusobem, na otevrenejch mistech me to skoro srazi. Jdu docela rychle, takze koleno boli cim dal vic. Opet mam vsude krasny vyhledy, lec s tim vsim destem si jich neuzivam tak, jak bych chtel. Nekdy po dvanacty prichazim k refugiu Pehoe. Je to naprosto hnusna obrovsky obludna chata, asi neco jako Labska. Davam si jeden Austral v plechovce a cekam, jestli se treba nezlepsi pocasi. Nezlepsi, takze v jednu vyrazim k ledovci Grey. Cesta stoupa pomerne chranenym udolickem, ale porad prsi. Na jeho konci je Laguna de Vientos (Laguna vetru), u ktery to uz fouka dost slusne. Jdu pomerne pomalu, protoze me boli koleno, Moknu a jsem rad za goretexovy obleceni na sobe, torchu mi proprsi nylonova plastenka pro batoh. Na jedny vyhlidce me vitr shodi i s batohem skoro az k zemi. Asi jsem si mel ten batoh vic nalozit. Postupuju stridave lesama a otevrenejma prostranstvima nad jezerem az k regugiu Grey a cestou nekolikrat fotim obrovsky ledovec, puvodne byl casti Campo del hielo sur, ktery je vic na severu (priblizne poloha Italie), ale ma nekolik stovek kilometru ctverecnich), inu pacificke klima...

Do regugia prichazim dost unavenej, susim se u kamen, davam si Austral a bavim se s jednim fajn Kanadanem. Mezitim prichazi guidove, ktery jsem potkal prvni den a zase kecame. Sli velkej okruh a vsichni jsou uplne durch. Pry uz se da projit, ale Conaf ho drzi stale oficialne uzavrenej a povoluje vstup pouze skupinam s oficialnima pruvodcema.

K veceru prichazi i Spanele z Huesky, kteri mi tri dny predtim dali bagetu, tak kecame o Spanelsku a o Pyrenejich.

Vecer jeste vyrazim k miradoru, ale vitr s destem mi dovoluji videt ledovec asi tak pul vteriny.

Torres del Paine III

Den 5

Rano vstavam pomerne brzy, rychle varim snidani, loucim se se spravcema a ve chvili, kdy trekeri zacinaji vylezat ze stanu, zacinam valit dolu. V udoli je sice krasny slunicko, ale Veze jsou porad v mlze. V devet si uz davam Austral v refugio Las Torres a pokracuju dolu. Na zacatku udoli beru zkratku, obcas potkavem divoky kone. Po levy ruce mam krasny vyhled na jezero Nordenskjöl se smaragdovou vodou. Prichazi zizen, nejak sem si rano vzal malo vody. Taky me zacina bolet levy koleno. Boli me uz od patku, myslel jsem, ze to byla jedno dehydratace, ale ani vcerejsi esusy caje nepmohly. Asi bych nemel trekovat bez hulek, jsem starej. Cestou se predbiham porad s nejakyma Nemcema, ktery jdou na lehko. Kazdou chvili stavim a delam fotky, az zacnou dochazet baterky. Kolem jedny dorazim do refugio Los Cuernos, davam si dalsi Austral a jim finskej chleba k obedu. Ctu si mistni anglickej platek Black sheep a chvili odpocivam od vetru, kterej je v Patagonii snad porad. Pak vyrazim dal po uplnym kraji jezera, obcas jde stezka dokonce i po plazi. Vitr fouka proti mne vodni trist z jezera, tak se cestou i sprchuji. Cesta se pak zveda od jezera vejs a zacina bejt rozbahnena. No co, lepsi nez metr snehu jako u Miradoru Las Torres. Asi ve ctyri dorazim do Campamento Italiano. Davam si batoh do pristresku, chvili se bavim se spravcem, ale neni zdaleka tak fajn jako ty z Base las Torres. Davam si do kapsy cokoladu a vyrazim nahoru udolim Valle del Frances do anglickyho basecampu. Po levy ruce mam nadhernej vyhled na zulovy steny Cuernos del Paine, nalevo pres reku je nadherne rozviklany Glacier del Frances. Priste se sem asi budu muset vypravit s lanem a nejakym zelezem..... Po sedmy dorazim do Campamento britanico, jeste ze je videt az do sedmi. Stoji tu jeden stan a na zemi lezi neco snehu. Delam fotky a pak utikam zpatky dolu a vitr me bicuje ze vsech stran. Dole varim v pristresku veceri, nejakej americkej treker navrhuje stretching..... Sportovci zas.... Nastesti taky potkavam znova moje francouzsky kamarady, tak kecame a dohadujeme si nejakou akci v Ushuaie, kde bychom meli bejt zhruba ve stejnej cas.

Torres del Paine II

Den 4

Probouzim se, kdyz guidove vedle me zacinaji varit snidani pro klienty. Docela se divi, kdyz vidi Cecha spiciho pod plachtou, z casti zasypanyho snehem. Venku je vrstva asi deseti centimetru snehu. Guidove mi davaji caj, snidam ve spacaku. Trochu posnehava a je mlha. Davam schnout veci a premyslim, co dal. Bavim se s Erwinem, fajn spravce parku, Sebastianem, horolezcem z Kolumbie, ktery dela nosice skupine americkejch trekeru. Kdyz tady byl pred dvema rokama kvuli Torre Norte, tak pry cekal dva tejdny na pocasi. Plech se pry udelal, az kdyz zacal snaset veci z japonskyho kempu dolu. Den ubiha docela fajn. Kecam s Erwinem a Mexicanama, obcas prijdou do kempu nejaky trekeri, obcas s guidama. Pijeme mate, od skupiny texaskejch turistu dostavam nejaky sandwiche a od dvou sympatickejch Spanelu obrovskou bagetu. S Mexicaname se jdeme podivat na vyhlidku kousek od kempu, lae neni nic videt. Mexicani jsou dolu, ja zustavam i pres obed. K veceru si vyjdu na Mirador Las Torres, ale veze se vidi jenom do pulky, snad priste.... Vecer kecam s Erwinem a dalsima spravcema pri mate o pozaru, kterej tady udelal pred trema rokama jeden krajan. Pak varim veceri a jeste chvili kecam s ostatnima trekerama. Snih uz skoro vsechen zmizel, tak spim docela klidne opet pod pristreskem.

Torres del Paine I

Den 3

V sedm zvoni budik. Nechce se mi vstavat. Podivam se na zabaleny batoh vedle sebe a pak mi dojde, ze dneska jedu do Torres del Paine. Skoro celou cestu busem spim. V Puerto Natales si hned kupuju listky na pul treti do Torres del Paine a divam se, co udelat s tema ctyrma hodinama mezi tim. Brouzdam po outdoorovejch shopech, normalne levnejsi a lepsi nez v Santiagu, trochu prochazi mmestecku a jdu si dat milanesu napolitanu a posledni pivo Austral pred cestou. Kdyz vychazim z restaurace dost huste prsi. Stejne ale jdu na abrezi podivat se na Ruku Puerto Natales (neco jako Ruka pouste anebo Ruka Punta del Este). Celej promocenej jeste jdu do supermarketu, kde potkavam tri Francouze, ktery maji na petidenni trek plny vozejk jidla. Trochu se jim smeju, ale nechapou to.

Cestou do parku taky spim, nejaky dve hodiny, ani mi nevadi, ze to je sterkova cesta, obcas se kolem ni pasou lamy guanaco. U vstupni brany platim jako Chilan (vo dve tretiny levnejsi) a jako jedinej z celyho busu vystupuju), ostatni jdou trek z druhy strany. Loucim se s Francouzema. Jdu po ceste pro agenturni auta mezi pampou, kterou pred tremi roky zaplalil jeden nasinec. Asi po dvou kilometrech mi stavi jeden mikrobus a vezem me az k Hosteria Las Torres. Tam chvili bloudim, pak ale najdu spravnou cestu a zacinam stoupat na horu k Refugiu Las Torres. Potkavam spoustu lidi v protismeru, dokonce i skupinu deseti ceskejch podnikatelu. Kopce kolem mne jsou v mlze, dneska se prej veze neoblejvily. Stoupam na jeden zatah asi dve hodiny k Refugio Las Torres. Chvili se rozmejslim, jestli zustat, ale pak se rozhodnu jit jeste dalsi hodinu nahoru k Base Las Torres, kde je taboriste zdarma. Uz ani tolik neprsi, zato se zacina objevovat snih. Za sera dochazim do taboriste, uz sem docela rad, ze se objevilo. Seznamuju se se spravcema z Conafu a pak varim veceri. Mezitim prichazi skupina Mexicanu. Jsou uplne promoceny, prisly v dzinech a rozpadlejch teniskach. Vytahli sem nahoru dva divny stany a asi pet flasek vina. Socializujeme se, pry taky studuji v Santiagu, tak se domlouvame na nejakej vecer v Bellaviste. Jeste chvili kecam s ostatnima trekerama a pak si hazim karimatku pod pristresek na vareni, prikryvam se plachtou a usinam. Dest venku se mezitim zmenil ve snih.

Punta Arenas II

Den 2

Rano se probouzim na pohodu, snidame tousty s avokadem a vyrazime znovu do mesta. Chci si koupit jizdenky do PN Torres del Paine a do Ushuaie na Ohnovy zemi. Hned s tim prvnim je ale problem, zadny primy busy nejsou. Nakonec si kupuju listek na zitra do Puerto Natales a tam pry jede odpoledne dalsi bus az do narodniho parku. Proc ne, aspon si prohlidnu i Puerto Natales. Do Ushuaie mam o neco vetsi stesti, i kdyz za tech dvanact hodin cesty chtel neskutecnejch 30 000 pesos za jednu cestu (asi 900 korun). Trochu se prochazime po meste a pak jdeme na kafe a na obed s Herim, ktery ma poledni pauzu. Jdeme potom nakoupti jeste nejaky veci na trek do Torres del Paine a trochu prochazime zona franca (pozn. red.: bezcelni zona, ktera ma prispet k osidlovani extremnich msit Chile - Iquique, Punta Arenas).

Odpoledne se shazim s Eni z Madarska, Lineu ze Svedska a jejich chilskou kamaradkou Gaby a jdeme se projit. gaby je typicka Chilotanka (pozn. red.: obyvatele ostrova Chiloe v jiznim Chile s dosti izolovanym kulturnim vyvojem) - ma cerne vlasy, modre oci a mluvi jako chlap (co se tyce slovniku). Fouka dost silenej vitr, holky tady samozrejme maji kratky sukne jako skolni uniformy... Jdeme se podivat na vyhlidku na mesto a pak na plaz na Costanere. Asi bych se tady nechtel koupat. Jeste se domlouvame na vecer.

Pak me doprovodi az domu. S Paulinou a Herym vecerime, Hery potom jde na nocni na letiste. Divame se na fotky z Torres del Paine a z argentinskyho El Calafate. Po desaty si dobalim veci a jdeme s Enie na diskoteku. Prsi neskutecnym zpusobem, takze cekame asi hodinu pod strechou na Gaby. Pak prichazi. Kozeny promoceny kalhoty, cerna bunda s kapuci, po ktery stejka voda, mokry cerny vlasy, modry oci. V ruce lahev pisca. Chilotanka... Jdeme za roh a rychle pijeme pisco jen tak, bez cocacoly. Nic moc. Divame se, jestli nekde pobliz nejsou policajti. Padaji na nas potoky vody, je to jako se sprchovat. Pisco zahrejva. S Eni vzpominame, jak se v ty divoky vychodni Evrope pije vsechno puro, bez coca coly. Pak jdeme na diskoteku. Tancujeme, bavime se, trochu pijeme.

Domu dorazim asi v pul paty.

Punta Arenas I

Den 1

Sedim v letadle, nekde pode mnou probihaji nekonecne fjordy, hory a prudky reky Aisenu. Za chvili se prekryje vyhled z okynka mrkama, aby se odkryl az ve chvili, kdy pilot otaci letadlo nad Magallanesovym prulivem. Na letisti prsi, fouak vitr. Vitejte v nejjiznejsim meste jihoamerickeho kontinentu. Jdu si pro batoh k pasum, kde me uz cekaji Paulina s Herbiertem. Jsou to pribuzny prezidentky mistni komise AFS, takze u nich muzu par dni zustat. Heri je hasic na letisti, takze docela dost cestovali za praci - Balmaceda, Puerto Williams, Antarktida a ted jso uuz nejakych dvacet let v Punta Arenas. Jejich deti studuji v Santiagu. Z letiste jsme jedeme s Paulinou do jejich bytu, Heri jeste ma na letisti nejakou praci (i kdyz prej za tech 35 let prace nezazil pozar ani jeden). K veceru jeste na rychlo projedeme mesto a pak si celej vecer povidame.

Boli me hlava z vetrnyho pristani a piva znacky Cristal, ktery sice chutna hrozne, ale LAN ho ma zdarma ve svym palubni baru. Zadarmo. At zije zevling.... Jdu spat...

Zpatky v Santiagu

Po dvou tejdnejch zpatky v Santiagu... Patagonie byla uzasnaaa... fotky a povidani zejtra....

Punta Arenas

Vcera odpoledne jsem pristal v Punta Arenas. Pristani nad Magallesovym prulivem mi dalo trosku zabrat, ale zejtra vyrazim do Torres del Paine na trek. Pisu jenom v rychlosti... Dneska jsem byl v mistni bezcelni zone a maji tam varice od colemana F1 lite (ten lehkej, co ma Banas) za 400 korun (u hudyho dvojnasobek). Kdybste ho nekdo chtel privyst nebo poslat, tak mi napiste. Do Santiaga se vracim 12. listopadu.... Jinak jestli nekdo chcete argentinsky cigarety 43´70, tak musite napsat vo neco driv, do Ushuaie odjizdim patek 7. listopadu... mejte se

Mi Maga....

Mi Maga.... Donde estas? Si se donde, pero no importa... Dejame sonar, aunque solo un momento. Vamos juntos a Buenos Aires. Vivir juntos y felices. Lejos de Europa, lejos de Santiago, lejos de todo. Venir a la Ciudad, no conocer a nadie. Nos arrendamos un apartamento de una unica pieza con la vista al congreso en alguno de los edificios viejos con las escaleras viejas de madera, con ratones y con patios angustos al medio. Vivimos en esta pieza con la vista a la ciudad llena de techos y torres, ver y sonar sobre el laberinto abajo de nosotros. Nos levantamos por la tarde con un calor tremendo, tapados con una unica savana. El laberinto debajo esta ardiendo y nosotros tomamos una cocacola del refri viejo, lleno de pegatinas. Escuchamos reaggea en una radio vieja y leemos en la tarde ardiente, hacemos el amor y seguimos escuchando a Bob Marley. Cuando empieza oscurecerse y el sol esta poniendose, salimos por la calle y caminamos un poquito. En un patio chiquitito, lleno de gatos y de la ropa colgada, jugamos un rato rayuela pintada en el piso antiguo. Despues, ya por la noche oscura, caminamos por las calles Callao y Corrientes iluminadas por los neones de cafes, librerias y teatros. Nos damos tiempo y revisamos todas las librerias buscando los mejores libros de unos pesos. Cerce de la zebra de la esquina Corrientes con 9 de Julio te compro una canela blanca, to la pones en tu boca llena de sonrisa, despues la sacas y nos reimos como locos... Cruzamos la 9 de Julio. y caminamos hasta Puerto Madero. Alla nos quedamos un rato tranquilos, jugando con la canela blanca, abrazandonos y besandonos en la noche tibia. Cuando nos aburren los edificios iluminados en la otra orilla, nos volvemos al centro. Seguimos gatos negros a patios oscuros, hablamos sobre estrellas, filosofia de los existencialistas y el universo eterno que nos rodea. Quiza encontramos en algun lugar el apartamento del Horacio Oliveira... Ya muy por la noche, comemos comida china o paramos en La Americana en la esquina de Callao con Bartolome Mitre y pedimos pizza con queso y espinaca. Hablamos un rato con los sintechos que se acuestan al lado en sus colchones humedos y por la madrugada nos volvemos a nuestro apartemento de una pieza. Nos acostamos en el colchon en el piso, mirando afuera a una noche que esta para acabarse, a una ciudad eterna...
Quieres, mi Maga? Vaya conmigo, mi Maga...

Zpatky v Santiagu

Ahoj, tak uz jsem zase zpatky v Chile... Buenos Aires bylo jednoduse receno UZASNY. Asi jsem se zamiloval, jednou se tam prestehuju......

fotky: http://picasaweb.google.com/elmanodepraga/BuenosAires

vic snad priste..... jsem zaneprazdneny Llosovym "Mestem a psi".....

Buenos Aires

tomorrow...

První jarní den

Jaro začííííííííííííííííínááááááááááááááááá

Volcán Villarrica, IX Región

Pucón

Lezim na posteli v hostelu, American Kyle, ktery spal nademnou prave seskocil z palandy. Jako by mi pres hlavu prejel vlak. "Hi, man..." Poodrhnu zaclonu a divam se ven. Prsi, je hnusne.... Aspon nebudu muset vstat, rikam si. Na chvili zavru oci. Mezitim slysim, jak si Kyle bali veci. Vzpominam, co jsem delal minulou noc. Jo uz vim, sli jsme s Elisou a Conty na diskoteku kousek od Puconu. Vybavuju si, jak jsme vystoupili z taxiku a Elisa v minisukni sedela na schodech pred budovou, ve ktery je Conty byt. Ta mezitim sla nahoru a slysel jsem ji rikat "La weona se curo como pico y despues perdio el boleto, me da rabia la weona...". Uz vim, nejdriv jsme sli do nejakyho baru na jedno pisco sour a pak na diskoteku. Tam vypili neco piscol a pak dlouho tancovali. Az prijeli pacos a rekli at vsichni, kterym neni osmnact, vypadnou nez zacnou kontrolovat obcanky. My zustali, me osmnact uz bylo a holky maji falesny obcanky. Nakonec ani na kontrolovani nedoslo, ale my stejne museli jit.... Elis nebylo uplne nejlip a navic nemohla najit listek od satny. Tahala z kabelky vsechny mozny papiry, kopii falesnyho finskyho pasu, bankovky a svetr, ale listek stejne nenasla.... Nakonec ale Conty jeji bilou kabelku s napisem "Barcelona" dali a my sli hledat taxik. Za tri tisice pesos do mesta to nebyla zadna slava, ale Elisa nevypadala schopna doji tech osm kilometru a my po pravde receno asi taky ne....
Kyle si na sebe hazi nepromokavou bundu. Ptam se ho, co ma v planu "Probably Villarrica Village, I don't know." Mavnu mu na pozdrav a Kyle vychazi z pokoje. Venku jeste porad prsi, do niceho se mi nechce. Volam Benovi, dalsimu Americanovi, ktery studuje v Santiagu, jestli se nahore lyzuje. Pry ne, kvuli pocasi zavreli lanovky. Rozhoduju se zustat v posteli do poledne. Pak jdu na rychlou snidani do kavarny a protoze se pocasi lepsi, hazim do batohu goracovou bundu a jdu na autobus do narodniho parku Huerquehue. Pro jistotu volam Elis, uz je sice vzhuru, ale nekam jit se ji nezda jako tak fajn napad....
V parku uz skoro neprsi, tak platim rangerovi vstupny a beru si od nej mapu. Na moc dlouhou turu to nevidim, jeste me boli netrenovana achilovka z vystupu na Villarricu. Prochazim se mezi preslickama velkejma jako stromy a rikam si, ze to stalo za to vstat z postele. Lesy na jihu Chile totiz maji casto pres dva tisice let a evoluce jako by tady probihala pomaleji, takze tady BBC natacela svoje Putovani s dinosaury... Prochazim kolem horskyho jezera a zacinam stoupat. Proti me jdou rodiny, ktery se vraci od vodopadu. Ja to nakonec zapichuji asi po dvou hodinach u tech prvnich, ale slachy boli a musim stihnout autobus v pet, je to posledni, ktery jede. Vsude kolem me preslicky a stromy, ktery jsem nikdy nevidel, a prede mnou vodopad. Pada na me vodni trist, jim banan... Nakonec to balim a jdu dolu, snad priste dorazim dal...
V Puconu potkavam Elis, chvili brouzdame ulicema, divame se na lidi tancujici cuecy pri oslavach chilsky samostatnosti (18. zari) a nakonec jdeme do peruansky restaurace dat si za posledni penize dohromady jeden talir cebiches - vyborny peruansky syrovy ryby s obrovskou kukurici. Nakonec ji jeste doprovazim do bytu Conty a jdu na autobus do Santiaga. Rikam si, ze jsem si tu kratkou cestu na jih docela dost uzil....

Pucon je fajn mestecko na jih od Temuca, coz je centrum mapuchskyho regionu Araucarie (Region IX). Pucon lezi asi dve hodiny na jih a zas tolik indiansky neni, protoze ho neustale oblehaji santiaguinos z tridy media-alta, takze byla docela slusna pravdepodobnost tam potkat nekoho ze skoly, coz se taky mimochodem stalo.
Vzal jsem v sobotu vecerni bus neco pred pulnoci a jeste v pul jedny nevedel, jestli vystoupit v Temucu nebo jet rovnou do Puconu. Nakonec jsem se rozhodnul nechat Temuco na jindy a potkat Elisu az v pondeli pod vulkanem Villarrica.
Rano byla vsude mlha a poprchavalo... takovy typicky pocasi pro jih Chile... nakonec ale bus vyjel z nekonecnyho lesa a pod modrou oblohou se objevil bilej vulkan Villarrica... Bylo by dobry sjet ho na lyzich, napadlo me.
V Puconu jsme na nadrazi zustali tri santiaguinos sami bez odvozu, tak jsme se spolu vydali do mesta. Jako ceskyho backpackera me pozvali na snidani (diky Gabrieli a Annie :-) ). Chvilku jsme kecali a ja se pak vydal hledat hostel. Nakonec jsem zustal v prvnim na jakej jsem narazil - za pet tisic pesos, no neber to...
Odpoledne jsem najezdil neco na kole, krajina celkem podobna rakousku a vecer zasel s Gabrielem na pivo. Cestou do hostelu jsme potkal dve cesky (Directalpiny neklamou :-) ) z Brna, ktery studujou ve Valdivii na Universidad Austral. Byly docela fajn, tak jsme se dohodli, ze se nejak potkame az pojedu jeste vic na jih.
Nakonec jeste kecal s americkejma studentama v hostelu, popil neco chichi a brazilskyho Brahmy, coz nebyla uplne nejlepsi priprava na vystup....
Zacal jsem se trochu trapit uz ve dvou tisicich, Mel jsem trochu krece, tak se snazil co nejvic pit, ale na puchyre, ktery mi udelaly pujceny boty, to moc nepomohlo. Rikal jsem si, jak to byl debilni napad tahat nahoru lyze. Nakonec jsem to ale vsechno nejak dotahnul az pod hrebinek a za dvacet minut stal u kouriciho krateru. Udelali jsme nejaky fotky, ale i jabko mela tam nahore sirnatou prichut. Nakonec jsem asi ve dve zacali sestupovat. Sjezd z 2700 do 1200 byl fakt paradni. Dole byl sice snih uz trochu nataty ale stejne to stalo za to....
Na hotelu jsem pak prospal skoro cely odpoledne a vecer znova pokracoval Brahmou, skoro jak cerny krusovice.
V utery mi rano volala Elis, ze konecne dorazila a jestli pujdu na lyze. Nakonec jsem se nejak vykopal z postele, posnidal v supermarketu zakoupenej yogurt a za chvili jsme uz stali s pujcenejma lyzema u silnice a snazili se stopnout nekoho, kdo by nas hodil na horu. Patnact minut cekani stalo za tech sedm tisic pesos, ktery jsme usetrili za transfer.
Snih na hore byl trochu mekkej (aktivni vulkan...), ale stejne fajn. Lyzovali jsme, potkavali znamy na sjezdovce, kecali, Elisa si koupila pres telefon letenku na Velikonocni ostrov a na zaver vypili na horni stanici jednoho Brahmu. Dolu nas vezl sympatickej par z Concepcionu.
Vecer jsme se pak potkali v jednom baru, prisla i Gabi, moje spoluzacka, ktera byla shodou okolnosti taky v Puconu s rodinou. Vypili jsme jedno piscosour a pak vzali colectivo na diskoteku...

- - -

tak jsem se zase po nejaky dobe dostal k tomu neco napsat... snad ten popis vejletu na jih je aspon trochu nahrada za vsechny ty prispevky, ktery jsem chtel napsat, ale nikdy nenapsal....


fotky: http://picasaweb.google.com/elmanodepraga/PucN

Chile-Brazil

Today!!!!!!!!!

http://www.youtube.com/watch?v=n-Tm3NSU_Y0&feature=related

A dream dies

Four musketeers ended.... They will never be together again. Necht navzdy odpocivaji s hlavou na svych lavicich u okna 7.A roku 2007/8, Gymnazium Ustavni.... Vzpominam na ty krasny roky spolu.... tears in my eyes...

Česko-německá spolupráce....

...má očividně budoucnost

Valle de Luna

Vzpomínka na San Pedro de Atacama...

Gonzalez prohral....

Sledujete nekdo Beijing 2008? Inaugurace byla fakt bomba, i kdyz jsem ji sledoval s mensimi strevnimi potizemi po te, co jsem se prejedl v pizzerii Pura Gula, ale ta obrovska obrazovka na zemi se mi fakt libila....
....ale hlavne, mame stribro z tenisu!!!!!! Gonzalez je lepsi nez vsichni ostatni, jenom ten Spanel Culeao Nadal si ho ve finale vychutnal :-( Protoze je mezi Beijingem a Santiagem nejakych dvanact hodin rozdil, tak se hralo v nedeli v pet rano.... V sobotu vecer jsme byli s Jo a Paulem v kine na nejaky sracce, Julio Verne se asi musi obracet v hrobe, kdyz pouzili nazev jeho Viaje al centro de la tierra.... Kolem dvanacty nas potom Tatan vyzvednul s Jo doma a jeli jsme k Winymu. Tam uz bylo nejakych padesat lidi a spravne rozjeta party. Trochu jsme tancovali, poslouchali reaggeton, popijeli, kecali, hrali pool a hlavne cekali, az se nad ranem zacne hrat. Nekdo tam pritahnul sveho francouzskeho bratrance, ktery vypil flasku vina a pak rekl, ze ho boli hlava a jestli nekdo nema aspirin. Nakonec ho sehnal, ale jak to s nim dopadlo, tak to netusim...
Behem noci nejaky lidi odjeli, ale v pet nas bylo asi tricet pred Winyho televizi. Jeste, ze ma velkou plazmu. Dohravaly Rusky zensky finale, fakt dobry. Jedna mi oblicejem pripomnela Misu Studenou... Netusim, jestli si to prectes, ale jsi ji fakt podobna :) Bohuzel to byl asi nejlepsi tenis, jaky jsem ten den videl... Nadal Gonzalzeze doslova posnidal (tedy v Beijingu povecerel) ve trech setech.... No nic, "Mano de piedra" si na druhy zlato pocka do Londyna (jedno ma z Athen).... Smutne jsme se na to divali, nekteri usinali, ostatni zapalovali jednu od druhy. Komentator po prvnim prohranym setu rekl "No, nikdo nerikal, ze to bude jednoduche".... Pak uz jenom opakoval pri kazdym vyhranym mici "Gonzalez jako by rikal, to zlato ti jen tak nedam, jestli ho chces, bez si pro nej..." no proste tragedie..... Kdyz se Nadal stestim sesunul k zemi, vetsina lidi odesla. Zustali jsme jenom s Winym, Tortou, Makrim, Zayo, Gabi a spicim Villou. Jo s Tatanem a Vale museli jit nekdy pred tim, ani jsem to nezeznamenal. S Tortou jsme vypili jednu ranni piscolu, sedeli na kozeny pohovce, kourili (jenom jednu ranni, mami....) a smali se osklivym vychodoevrospkym atletum, kteri skakali a behali dokola na tom divnym stadionu ve tvaru ptaciho hnizda, anebo trnovy koruny, jak se to vezme. Zayo chtela videt primy prenos z ranni mse na kanalu Universidad Catolica, ale po peti minutach jsme to radsi prepli znova na Beijing a fandili bezkyni z Jamaiky, ktera vypadala jako Bob Marley. Nakonec vsichni kolem postupne usnuli, tak jsme s Gabi sli. Hodila me autem domu, bylo krasny jarni rano, zpivali ptaci a v radiu zrovna hrali Tu florecita, ten song ma fakt dobrej text :) Domu jsem se dostal nekdy kolem pul desaty, vsichni jeste spali, jenom jsem si sundal slunecni brejle a v obleceni se hodil do postele.... fakt povedena sobota, i kdyz Gonzalez prohral....

La nieve II

V pondeli jsme zatahli se spoluzakam Paula skolu a jeli jsme lyzovat do El Colorada. Na sjezdovku jsme dorazili trochu pozde, ale ani to tak nevadio, protoze byla dost zima, mlha, snezni a vitr. Lyzovali jenom gringos a brasileiros, zadny Chilani. Paulo si to daval docela dobre na prkne (na to, ze byl potreti, fakt dost dobre), ja jsem zustal u lyzi (pujceny od Coqueho) a ostatni taky na lyzich, ale torchu jim chybelo krkonoskeho drilu k vylepseni stylu. Kolem druhy se rozjasnilo a dal byl uz jenom plech a ostry andsky slunce.

S Paulem jsme si dali jeden fakt dorej freeride u kteryho mi nakonec nevadilo ani slapat zpatky na sjezdovku....

vic fotek na picase

www.picasaweb.com/elmanodepraga

Picasa

Poridil jsem si picasa web, protoze to je rychlejsi nez uploadovat fotky na blog...........

http://picasaweb.google.com/elmanodepraga/

La nieve

Lyzovani..... co dodat, bylo to fajn a doufam, ze pojedeme zase...





Lorca skace....

Checo y dos chilenos arriba....

Back from the beach

Dneska jsme se vratili z plaze. Nakonec mne v AFS Chile nedovolili jet na sever, coz me mirne nastvalo... Teda mirne nastvalo je slaby slovo, ale zijeme jenom jednou, takze proc si tim otravit cely prazdniny, ze.... Takze jsme jeli do Algarrobo, coz je jedno z nejblizsich prazdninovejch stredisek u Santiaga do domu jednoho spoluzaka a pet dnu jsme delali zlo. Omlouvam se za vsechno, co jsem pred tim kdy napsal o chilsky prudernosti.... Celou dobu jsme byli bez elektriny (Drogetovi rodice nezaplatili za posledni mesic, takze byla odstrizena), takze jsme delali romantickou atmosferu a pouzivali svicky :-) Pres den jsme vzdycky sesli dolu na plaz a chvili chodili po ferii (market). Par spoluzaku si nechalo udelat nausnice, ale mne by to moc nesedlo k afru... Bohuzel byla docela zima, takze o koupani v mori jsme tentokrat fakt ani nepremejsleli. Taky jsme s Maurem natocili jeden filmecek, takze az bude na youtube, tak dam vedet. Maurovi jsem taky vymenil moje rejoicovy triko za jeho Adio, jenom si nejsem jistej, jestli ho ta vymena potesi, az si hoprohlidne pri svetle :-)
V noci jsme pak pri svickach docela slusne oslavovali prazdniny, ale Drogetuv dum to nakonec prezil, i kdyz do nej za tech nekolik dnu vstoupil dabel a jednou dokonce mesias (Gabriel)....

Image cambiado

I didn't like the shity image so I changed it.... However, I kept the shity contents..... I don't believe that it helped, but I feel better now. AFS Chile didn't permit me to go to La Tirana. Culeados de mierda. Tomorrow we are going to the beach. Carrrrrrrrrrrrretiarrrrrrrrrrrrrr.... BTW. How do u feel back home, Guro?

love to everybody

Cesta na Sever 7

To be continued sometimes…. Me aburri.

Cesta na sever 6

Ráno jsme vyrazili na prohlídku Iquique. Díky bohatství z ledkových oficin (a neskutečně dřině spousty Chilanů) tady svého času žila řada zámožných rodin, které si tu stavěli svá sídla i dokonce divadla (nejhonosnější po tom v Santiagu). Prohlídli jsme si jeden z těch domů, který sice nebyl na evropské poměry až tak zajímavý, za to měl ale atrio zastřešené vitráží patnáct krát patnáct metrů. To by také nebylo až tolik zajímavé, kdyby ta stropní vitráž nepřežila tři velká zemětřesení, kdy padaly celé domy…
Ještě jsme si všichni společně prohlídli místní muzeum. Nikdy jsem netušil, že Incké oběti byli předurčené k obětování ještě před tím, než se narodili. Pak jsme už konečně měli tři hodiny volna, které jsem strávil s Guro chozením po městě. V jednom ze stánků na náměstí jsem natrefil na Kmotra ve španělštině vydaného v Chile roku 1973. Sice má dost zničenou vazbu, ale za 600 pesos nekupte to…
Po obědě jsme šli na pláž. Asi to bylo poprvé, co jsem se koupal v zimě v moři. Na druhou stranu ale nebylo zas o tolik studenější než v létě v Maintencillu.
K odpoledni jsme pak jeli do ZOFRI, proslulé bezcelní zóny Iquique. Je to nanejvýš chaotický místo, kde není opravdu, ale opravdu nic ke koupi. Snad iPody a listy koky, ale ty se dají koupit i jinde. Naštěstí tam ale byla zmrzlinárna a taky Toni, která se na nás přišla podívat. Toni je hrozně fajn Němka, která teď bydlí v Iquique. Pozvala nás na festival do La Tirany, což pro nás bylo s Elis něco jako zjevení z nebe, protože celej den jsme přemýšleli, jak to udělat, aby nás v AFS pustili. Díky Toni :-)
Večer jsme se šli s Guro projít na pláž a trochu nasát atmosféru kasina, které bylo poblíž. Guro začala bláznit, zjevně z toho, že další den jsme měli jet do Aricy, kde bydlela první tři měsíce svého pobytu v Chile. To jí stálo málem život nebo aspoň nervy.
Ann s Naty a Cristie (všechny z USA) si odpoledne koupili v ZOFRI hennu na tetování, tak proměnili svůj pokoj na chvíli v tetovací salón. Kecal jsem chvíli s Maltem a pak se u Elis v pokoji díval na nějakou fakt divnou komedii o čtyřicetiletým panicovi. S Brianem jsme se na pokoj dostal iněco kolem čtvrtý a těšili se na své tři hodiny spánku.

Cesta na sever 5

Na další únavnou cestou pouští jsme sedli v úterý ráno. Chvíli jsme se bavili sledováním neuvěřitelně dlouhé fronty před hraniční kontrolou (San Pedro je sice od hranice vzdálený asi třicet kilometrů, ale kvůli vysokým výškám tam nemá Chile žádnou stálou kontrolu. Všichni ale stejně kontrolu projdou, kvůli chytrému systému vstupních a výstupních razítek, který kdysi náhodou vyvinula jihoamerická byrokracie a který sice nezamezí pašování drog, zato ale spolehlivě vždycky na hranicích zdrží.) Pak se dal autobus do pohybu a my zase sledovali poušť. Cestou jsme potkali nějaký zvířata, ale už to začínala být nuda. Navíc pouštěli jakýsi americký film. Za chvíli jsme usnul.
Cestou k Antofagastě jsme zastavili v supermarketu v Calamě. Nejdřív jsem si chtěl koupit bílou čokoládu Milka, ale pak se rozhodl svých pět set pesos investovat jinak. Za drobnou minci jsem dostal pytlík balónků, takže zase aspoň bylo v autobuse co dělat. Pohazovali jsme je různě po sobě (pro pamětníky podotýkám, že tam nebyl žádný Kotlík, který by řval „Víte, co se mohlo stát.“) nakonec jsme zjistili, že balónky drží u stropu díky klimatizaci samy… No, dokážete si představit veselejší cestu?
Míjeli jsme obrovské měděné doly, velké obrazce z kamení na stráních, které značily staré incké stezky, a kolem druhý hodiny jsme přijeli na jeden z nejdivnějších hřbitovů, jaký jsem kdy viděl. Uprostřed pouště byl ohrazený prostor tak třista krát třista metrů a v něm spoustu dřevěných křížů. Některé hroby měly navíc ještě kolem sebe něco jako ohrádku dětské postýlky… Během ledkové horečky přišlo do Atacamy spousta lidí ze středního a jižního Chile, ale podmínky byly víc než tvrdý. Slunce, nedostatek vody, nedostatek jídla. Úmrtnost novorozenců byla víc jak padesát procent, a tak spousta hrobů nese nápisy jako „Narozený a zesnulý dne 12. ledna 1932“ a podobné. Procházeli jsme se s Gurou mezi těma křížema a ani moc nemluvili…
Odpoledne jsme se stavili v oáze Pica, kde jsou super termální lázně. Asi na dvě hodiny jsme se naložili do vody a pak popíjeli mangovou šťávu u stánků s ovocem. Odtud jsme se přesunuli do La Tirany, kde je dosti bizarní kostel de la Virgen de Carmen. Je to zřejmě nejdůležitější poutní místo v Chile a v první polovině července se zde koná obrovská pouť. Celou legendu snad až se vrátím z La Tirany sedmnáctýho…
Do Iquique jsme dorazili už za tmy, všude svítily reklamy na nakupování v bezcelní zóně ZOFRI, kterou je Iquique proslulý. Ubytovali jsme se v hezkým hotelu poblíž pláže a já si zrovna říkla, že bych takhle mohl žít celej život. Přes den sedět v autobuse, dívat se na blbý filmy, kecat s kamarádkama, občas udělat nějaký fotky a pak si nad ránem lehnout do hotelový postele.
Po večeři jsme ještě šli na chvíli na pláž, ale ani jsme se nekoupali ,jenom jsme si zahráli Král vysílá své vojsko. To už jsem vážně dlouho nehrál, ale docela zábava.

Cesta na sever 4

Cesta na sever 4

Noc v hostelerii v San Pedro de Atacama byla fakt super, hlavně proto, že jsme se konečně tochu vyspali. Ráno jsme po snídani vedeni naším skvělým průvodcem Jorgem vyběhli na prohlídku San Pedra de Atacama. Bylo krásné svěží ráno s modrou oblohou, která se uprostřed pouště zatahuje opravdu málokdy, a tak jsme se trošku prošli prašnými uličkami městečka plného gringos, obchodů se suvenýry a krásného nového dne. Chvíli jsme postáli před nejstarším dochovaným domem města (1540, což z něj dělá jeden z nejstarších domů v Chile) Casa Incaica. Docela obdivuhodné je, že je celý z nepálených cuhel včetně střechy (prší tady opravu jenom jednou za několik let) a také to, že tu přespal Pedro de Valdivia, zakladatel Chile. Prohlídli jsme si muzeum precolombínských kultur. Představte si, že hlavní vliv peruánských kmenů, které pronikly na území Norte Grande, bylo v užívání halucinogenů při obřadech a také uctívání jakési Hvězdné brány (ve skutečnosti Puerta del Sol) někde poblíž jezera Titicaca. Pak ovšem přišli Inkové, zahájili celkem efektivní okupaci a na Hvězdnou bránu se zase trochu zapomnělo, než tady začal kopat jakýsi Belgičan Gustavo le Paige v roce 1955. Podle LP jedno z nejlepších muzeí v Jižní Americe. I mně se líbilo.
Kostel na náměstí byl bohužel zavřený, takže jsme se s Guro (NOR) vydali na prohlídku města. Prolezli jsme snad všechny obchody, probírali se neskutečným množstvím pohledů, předražených peruánských textílií, listů koky a blikajících zapalovačů s nápisem „San Pedro de Atacama“. Ještě, že bylo mimo sezónu, jinak by u každého koženého přívěsku na klíče s vytlačeným obrázkem lamy stál aspoň jeden gringo. Anebo to možná bylo tím, že ráno všichni odjeli na prohlídku gejzírů Taito. My jsem si to ovšem s Bosorkou docela užívali, fotili se uprostřed ulice a povídali si s prodavačema o situaci v Peru.
U oběda jsem si po dlouhý době pokecal s Johnem (USA) a jen tak mimochodem se mi zmínil, že před dvěma rukama jel do střdní Evropy. Prej začali se sestrou v Košicích (asi bych mu to nevěřil, kdyby netvrdil, že jeho sestra tam měla přítele). „Bylo to tam dost levný,“ víc mi toho sice říct o tom východoslovenským městě opředeným tolika pověstmi říct nedokázal, ale potom co mi o tři dny dříve řekl Malte (GER), že tam jeli se školou na výměnu, mu věřím. John z Košic pokračoval do Blavy, Vídně a skončil v Praze. Ještě do teď vzpomíná na absinth… Naše zelené zlato….
Kolem třetí jsme nasedli do autobusu a vyjeli do pouště. Nebo spíš než do pouště, do Altiplana. Krajina je tam neuvěřitelně plochá a pak se najednou zvedne do pětitisícových poloh (San Pedro je 2500). Obloha je skoro celý rok modrá a vzduch neuvěřitelně čitý, takže hory, který vypadají vzdálený dvacet kilometrů, jsou ve skutečnosti vzdálené osmdesát. Prší tady jen občas v létě, při takzvaném Invierno Boliviano (bolivijská zima), když je v lednu a únoru jižním Atlantiku větší výpar a mraky doputují přes Venezuelu a Bolívii až do Chile. Ve vyšších polohách pak i dokonce sněží.
Po hodině jízdy jsme vystoupil v nejbližším salaru (mělká solná jezera na Altiplanu) jménem Chaxa a vyrazili sledovat plameňáky (flamencos). Jedna z nejhezčích přírodních rezervací, jaký jsem kdy viděl, všude kolem modrý jezírka, růžový plameňáci a modrý jezírka. Jorge nám do toho poskytnul dost slušnej ornitologickej výklad včetně informace, že páření trvá u plameňáků přesně 15 sekund a odehrává se přesně jednou do roka. No, nechtěl bych být plameňákem, i když každej gringo, kterej je chce v rezervaci vidět, zaplatí pět babek.
Z Laguny Chaxa jsme jeli do Valle de Luna, Měsíčního údolí. S tím místem z jakési knížky od Viewegha jisté generace, Jaroslava Foglara, to nemělo mnoho společného. Nejdřív jsme prolezli pár solných jeskyní, kde jsme si jako správní blonďatí turisté svítili mobilama, a při západu slunce se konečně dostali do Valle de Luna. Vyšli jsme nahoru na hřeben sice už chvíli po západu (to víte výška skoro tři tisíce a zhýralý život výměnných studentů vám trochu zhorší výkon při sprintu po pískových dunách). Naštěstí ale vyšel měsíc, takže jsme nemuseli znova vytahovat mobily, abychom viděli na hřebínku. Bylo dokonce vidět natolik, že jsem cestou zpátky Rebeccu (AUSSIE) učil tancovat polku. U autobusu jsem ještě posbíral pár kamínků z Atacamy a vyrazili jsme za poslechu Ameriky od Lucie (tedy spíš já za poslechu) do San Pedra.
Po večeři jsme vyrazili trochu užít nočního života Mekky backpackerů v Chile (LP). Vybral jsem si ale asi špatně my „hanging brohers“, protože Ann s Cristie a několika dalšími hledali palačinkárnu a ne hospodu. Nakonec jsem radši doprovodil Guro, který se udělalo špatně, do hotelu. Naštěstí jsem pak před bránou potkal Briana (USA) s Fachi (FR), Elis (FIN), Němkama a Rakušankama. Vyrazil ijsme do nejbližší hospody. Nejdřív jsme potkali docela sympatickýho chlápka, kterej pracoval jako naháněč gringů pro nejbližší hospodu. Chvíli jsme kecali a pak z hospody vylezly dvě namol Australanky. Jedna se snažila druhou dovlíct do hostelu, ta ale chtěla pařit dál. Přišlo mi to jako lepší doporučení než od autorů průvodců Raugh Guide, tak jsme vlezli dovnitř. Uprostřed místnosti stály velký otevřený kamna, ve kterých se topilo dřevem, takže bylo i docela teplo.
Sedli jsme si ke stolu a objednali kolu (zoufalství, ale AFS nás mohlo kdykoliv vrátit zpátky do Santiaga……). Pak si k nám přisednul ten chlápek-naháněč gringů a dost dlouho jsme kecali. Docela fajn týpek, Urugajec s divným přízvukem (říkaj jako Argentinci š místo j), tak jsme si povídali o Punto de Este a Bolívii. Popili jsme něco piskoly (s pokročilejší hodinou upadal strach) a mojita. Od Leny (RAK) jsem vyzevloval cigaretu a navzdory podvečerní lekci ve Valle de Luna si zapálil, prostě pohoda. Zjistil jsem, že Brian žil až do svejch jedenácti let ve střední Americe (je fakt, že jeho španělština byla na gringa docela dobrá, ale na to, že tam žil jedenáct let….). Elisa nám vyprávěla o párty ve Finsku a vejletech za levným alkoholem do Estonska a Fachi začala na baru balit nějakýho chlapa, kterej se pak ukázal bejt vysokohorským vůdcem. Napůl Chilan, napůl Kanaďan z Quebecu. Dělá hlavně hory nad šest tisíc a do San Pedra původně přijel na prázdniny. Zůstal a teď vodí gringos na okolní šestky. Příští rok se ale chystá studovat do Evropy, tak jsem ho pozval do Čech na písky. Jak ten večer skončil ani radši nechtějte vědět, ale dorazili jsme všichni z hospody v pohodě a ani nás neposlali zpátky do Santiaga… I když je fakt, že na carrete, na kterou nás naši noví známí pozvali, jsme už nešli…

Importaciones Chilenas II

actualizado 6.7. 22.30 (Santiago de Chile)


Tak mi vcera prisel balik od rodicu (dekujuuuuuuuuuuu) s nejakejma vecma o Cesky Republice a taky s knizkou od Martina Reinera Plachy milionar prichazi. Precetl jsem ji za jeden vecer a zjistil, ze trosku prestavam rozumet cesky realite. Co budu delat az se vratim, to fakt nevim. Taky mi bylo divny, ze ctu a vsemu rozumim na poprvy. Videl jsem zase po nejaky dobe La Dolce Vita. Reknu vam, ten film fakt miluju. Kdyz se Mastorianni v cernych brylich snazi psat v nejaky zapadly kavarne na pobrezi a porad mu vola Ema... Taky jsem zjistil, ze italstina je fakt podobna spanelstine.
O vikendu jsem sel na dve party. Jedna byla v klubu, asi tak trista lidi, druha trochu mensi v jednom dome - asi sto lidi.
Mezitim jsme stacili vypit obe flasky absinthu, ktery mi poslal Marty. Promenil se tak v cteneho boha de carretes. Sice to Chilani pili z vicka od flasky (protoze to nebylo s kolou), ale i tak to bylo zabavny. Ani jsme nestacili zkusit B 52, snad priste. Vypada t, ze si asi zaridim zasilkovou firmu, protoze kazdy ted chce aspon jednu flasku.
Na anglictine jsme videli Eurotrip. Docela fajn komedie, docela jsem se nasmal, i kdyz ostatni nechapali, co je tak chistoso na tom, ze ty gringos prijeli do Bratislavy. Rekl jsem, ze je to neco jako Puente Alto Evropy (Puente Alto je mistni chudinska ctvrt, ktera je dost nebezpecna). Taky bylo fajn zase videt ulice Prahy, i kdyz to mela byt Pariz, Amsterdam nebo Berlin... Vypada to, ze Praha je takovej stred vesmiru, kdyz to tak vidim.... Je uplne, ale uplne vsude. I kdyz treba maskovana za uplne jiny mesto...
Meli jsme fajn hodinu zemepisu (kterej mame jenom ted dva tejdny, opakovani k maturite). Asi dvacet minut si tam povidali, jak je krasny zemetreseni, auta na ulici se vlni, zed dela vlnky, atd... Proste Chilani.
Taky mam jednu perlikcu z hodiny zempisu na zaver:

"La niña está caliente."

na pozadani vysvetlim v mailu....

Language corner

Hijo de puta (Español de Chile): motherfucker (Inglés), filo da puta (Portugés), Mutterficker (Alemán), hijo de prostituta (Español de Perú)

V jednom kole

16 de junio 2008, Autopista Cinco Norte-Sur, the all man participants of our tour in the wheel... my face is under the Jonh's one...

Bosorka

Mi Maga… Qué supones que hago contigo? Sabes que, no eres una persona fácil para aprender… Malte dice loca… Yo digo La Maga… Nada más, nada menos. Pero creo que voy a recordarte. Si no para simepre, a menos por unos años sí... Era una broma, sorry. Cuando te hablé por primera vez en la playa en Caldera, no esperaba tanta personalidad, de verdad. Eres una de las más interesantes personas que encontré... Algúna vez quisiera pasar alguno tiempo contigo. Sufrir todas tus humores y volverme lentamente loco. O mejor no te encotntrar ni el miercolés en La Moneda... Quién sabe... En realidad a mi no me importa que te vas en una semana más. Puede ser cruel, pero solo quiero salvar mi vida, cachai? No me enamoré mucho tiempo (ni de ti, sorry) y posiblemente es mejor así. Mejor que estámos amigos así como estámos ahora. Malte me dijó que piensas que estoy enamorado de tí. En realidad no es verdad, solamente me gustas, cachai? Y además hay cierta.... cierta fascinación.
En verdad me gustas. Me gusta toda tu personalidad... Tus humores, tus poleras rosadas, tu sonrisa. Parece como cuando te cambiaras todos los momentos, como cuando fueras todos ratos otra. Me gusta que eres celosa, se nota, pero no me improta ni en menos.
De verdad quiero encontrarte. Un día en cualquier lugar, no improta cuando, no importa dónde. Quizá en Galeloipigen, quizá en una fiesta en Praga, quizá en cualquier otro lugar del mundo, porqué sé que estás igual que yo... No nos importan estas cosas.
Tampoco te importa con quién erés, cierto? Lo noté en el tour cuando estabas la mejor amiga de todas mujeres con cuales yo hablaba y querías alejarme lo más posible de ellas... Demasiado orgulloso de mi parte? Posiblemente, no importa.
Cunado estoy escribiendo esto y recordando todo que ocurrió durante las úllimas dos semanas... Quizá estoy un poco triste que te vas a Noruega próximo martes. Me gusta pasar tiempo contigo, nadie nunca sabe que se va a ocurir.
Cuidate mucho y espero que nos veremos un día.

un cualquier día
en un cualquier lugar
te encontré de nuevo
abrazado a La Maga

cuidate

La Mano 2

15 de junio, La Mano del Desierto, El Desierto de Atacama

La Mano 2

15 de junio, La Mano del Desierto, El Desierto de Atacama

Mano del Desierto

15 de junio, El Mano del Desierto, El Desierto de Atacama

The North Tour 3

The third day of our tour we got on the bus at 8.00 just after the breakfast. It was a very lazy day cause we spent it all in the bus. In the morning I slept little bit and then I spoke a lot to the others. We were very happy to have so much time to speak again. We were passing through the desert without any cities or villages. The only thing around us was sand and a lot of dry rocks and dunes. The highway was the only feature of life in the country.
After two o’clock pm we were passing a very rare statue – La mano del desierto made by a Chilean artist whose name I have forgotten. Anyway he has one more statue like this in Uruguay in Punto del Este and now there is an exhibition in the Universidad Católica in Santiago if you would like to know more… According to what our guide said is a reminiscence of people who came to Atacama during the so called “Fiebra de Salitrena” to make a fortune in the niter industry but ended with hard jobs in “oficinas de salitre” working under hard conditions of desert and developed capitalism (for example the workers in the oficinas didn’t get their salary in real money, but in fiches that didn’t have any value and just could be used in the oficina to buy expensive food). When the Germans engineers in the thirties developed the niter artificial, many of these oficinas closed down (the last one in the sixties) and many people moved back to Santiago creating “Poblaciones callampas” (Mushroom neighborhoods) which are also known by theirs Portugal name falavelas.
We took some pics with the hand, got tanned little bit by the shiny sun of Atacama Desert and again got on the bus. After one hour ride we stopped in the first village we were going through since the morning. A gas station, cobber mine, restaurant and a few houses. The restaurant was little bit dirty, but like I always imagine places like this one… And what more, there war a cold coke… What more could we wish? After the lunch we were watching the road a moment (there are not many more things to do in a desert…) and realized, that only lorries and buses pass by. Seems that nobody travels through the desert on his own. Maybe a good idea for a great adventure…. Maybe to realize Motorcycle Diaries one day…
In the afternoon we did presentation of our countries – singing a song. I very like the New Zealand on – Kiwi kid… a nice kind of nationalism, I really liked it. I, like the only Czech in the groups sang with the help of Lachlan “Jede, jede mašinka” and was happy to get it over. Than we played some games in the groups like “collect eight pairs of jeans and tie them”. Fortunately there were enough of Europeans to do these crazy games, because the Americans (from all the parts) are little bit… let’s say conservative… I would have never supposed before that the mentality most similar to the Czech one is among the 13 nations aboard is the French one (I miss you Fachi!!!!). More about the cultural diversity maybe later....
By the evening (with temperature falling down quickly) we came to another village (formed around a police station) and found there a big tipper (but a REALLY BIG ONE). They are used a lot in the cobber mines in Atacama Desert (cobber is the export article number one). We took some pics in the middle of the huge wheel and continued to San Pedro de Atacama. During the ride we were watching a movie called “El Ilusionista” about an illusionist on the Austrian-Hungary court in the end od 19th century. It was partly taken in Vienna, Prague and also Konopiště so I was little bit moved by seeing Kozí ulice (including the house of La Casa blů…). In the night we came to San Pedro de Atacama, had some dinner, visited a pub in the town and than were talking till the late night with Elisa (FIN), Lachlan (NZ) and Malte (GER).

Krank

Heute bin ich krank und bin nicht in die Schule gegangen. Seit eine Woche war ich erkältet und hatte Husten und so heute blieb ich im Bett. Gestern gingen wir nach Fantasilandia, ein Vergnügungspark in Santiago. Wir waren fünf – Guro aus Norwegen, Malte aus Deutschland, Natalia (eine Gringa), seine Chilenische Schwester Marianne und ich. Wir hatten vielen Spass, weil die Leute aus unsere internationale Gruppe sehr unterhaltsam sind. An der andere Seite war es ein bisschen traurig und melancholisch, weil Guro geht in eine Woche zurück nach Norwegen. Wir probierten fast alle Attraktionen und dann führten wir nach Hause der Natalia und Marianne. Malte machte die Hausaufgaben der Marianne (sie eine deutsche Gymnasium besucht) und Natalia machte die Plinsen. Dann wir haben die Plinsen, die sehr lecker waren, gegessen und mit die Mariannes Familie kennen gelernt. Seine Mutti ist aus Japan, wo seine jüngere Dochter jetzt studiert. Unsere once (so heisst man in chilenische Spanisch eine Jause), weil Papá der Marianne ein Spassvogel ist. Dann Mariannes Mutti holt uns auf der Station der Metro ab und wir haben „Adios“ Guro gesagt, weil sie 7. Juli nach seine Hause in Norwegen fliegt. Mit die anderen Studenten wollen wir nächste Wochenende nach Viña del Mar ins Wohnung der Mariannes Familia. Malte werde das organisieren, weil wie eine richtige Deutscher sehr verlässig ist und weiß wie die Ordnung machen. Zum Ende führe ich mit der Metro (mehr wie 20 Stationen) auf der Hauptbahnhof und schaffte ich der Zug um 21.30. Meine Mutter führte abhebenmich auf der Station Nos und fragte mich warum nicht eine Parka trage. Ich antwortete „No tengo frío…“ und heute am Morgen kann ich nicht einmal „Buenas días“ sagen, deshalb blieb ich lieber in meine Bett und schliefe bis 12.00.
Entschuldigung, meine liebe Frau Nováková, aber ich habe alle seinen richtigen und komplizierten Fräsen vergessen. Scheisse. Igual Malte es un profesor de alemán mucho mejor… Y además conoce todas las palabras que se en realidad usan.

Wieder in der Schule

Die Ferien sind vorbei und jetzt bin ich wieder in der Schule. Der Semestr endet in vier Tagen und alles ist ein bisschen hektisch. Der erste Tag habe ich sogar drei Testen geschrieben! Ich studierte nichts in der Ferien, aber sie nich so schwierig waren. Jetzt habe ich meine Deutsch üben, weil ich viele Zeit das nicht spricht habe. Zuglücklicherweise habe ich in Chile viele Freunden aus Deutschland, Österreich und der Schweiz und so kann ich jetzt mehr Deutsch sprechen und endlich die Wörte vulgäre lernen (vielen Grüssen für Frau Nováková).

Grüssen aus Chile für allen!!!!!!!!!!!

My brother from another mother

19 de junio, oficinas salitrenas de Humberstone

see you my brother from another mother

Cesta na sever 1, 2

Tour al Norte........... Čím začít......... Každopádně to byla zatím jedna z nejlepších akcí, který jsem v Chile zažil, díky za to všichni AFSersssssssssssssss....
Sešli jsme se v pátek 13. junia někdy po obědě všichni v kavárně na autobusovým nádraží. Celý dopoledne jsem přadtím bjoval s větrnými mlýny na ministerstvu školství, takže jsem byl opravdu rád, že konečně jsem zase s ostatníma studentama. Jelo nás třicte ze třinácti zemí a ještě k tomunás doprovázeli tři chilani-dobrovolnice z AFS, aby na nás dávali pozor, abychom se třeba opilí nevydali na procházku po Atacamě a tak podobně.
Kolem pátý jsme z kavárny vyrazili dvěma dodávkami do jedné misie, kde na nás čekal zbytek studentů ze Santiaga. Zase jsem rád viděl Malteho (GER), Lachlana (NZ), John (USA), Natali (USA), Naighou (NZ), Sikrit (AUT), Anastaciu (GER), Hortense (FR), Eni (HUG), Taniu (IT), Ann (USA), i kdyz ty vlastne vidam celkem casto a taky hlavne spoustu novejch lidi.
K veceru pro ns konecne prijel autobu, my se odlepili od rozehratych kamen a konecne nasedli do autobusu smerem na sever, za teplem...
Cesta nocni dalnici neni kupodivu az tak zajimava, tak si odpustim popis... Snad jenom, ze jsme se divali na 300 a fakt e mi to nelibilo. Porad jsem si rikal, co je na tom filmu tak spatnyho a obehranyho a pak jsem si uvedomil, ze ma poetiku skoro jako z pornofilmu...
Rano jsme se probudili do mlhy uprostred poustniho mesta Copiapo, ktery stoji doslova uprostred niceho. Mlha vsude kolem je jedina vlhkost, ktera tady pada, pokud zrovna jednou za pet let behem invierno boliviano (prosinec, leden) nespadne trochu deste z Atlantiku, coz potom vytvari efekt rozkvetle pouste.
Na snidani jsme dorazili do hotelu Puerta Inca v Caldere. V pokoji jsem byl skoro cely tyden s Lachlanem, Maltem, Jonhem, Brianem (USA) a Steinerem (NOR). Jako jedinejch sest kluku jsme skoro vzdycky dostali setipokojak s jednou sprchou.
Vyrazili jsme do mesta a byla sranda. Pred kostelem jsme se asi pul hodiny fotili (dvacet fotaku na dvacet lidi, a to skoro vsichni maji facebook...). Chvili jsem pokecal s nove objevenou Bosorkou - Guro (NOR), objevili jsme prvni trhy (ale s tema peruanskejma na severu se to samozrejme nedalo srovnat), prosli se po vetrne plazi... No vubec zatoka Caldery je takova divna. Je to dost maly mestecko, takze z jedny strany je plaz a zdruhy pristav, na kterym se naklada neuveritelny mnozstvi medi (vozi ho sem vlakem uz od roku 1850 - prvni vlak v Chile). Vypada to az hrozive, zvlast, kdyz za tim obrovskym pristavem jsou v podstate jenom holy pisecny plane.
Odpoledne jsme jeli na Bahiu Inglesiu (Anglicka zatoka), kam jezdil odpocivat uz i Sir Francis Drake. Bylo mimo sezonu, takze temer nikdo (v lete pry narvano jednak bohatejma lidma z Copiapo a taky urednikama z blizkych medenych dolu, kteri vymeni bilou kosili za kytickovany bermudy a jsou surfovat).
Na plazi jsme se chvili prochazeli, pak se prevlikli do plavek a sli skakat do vody. Jste, ze jsme s sebou meli Briana, kterej vzdycky skocil prvni. Sice mo nechape metrickej system a porad mluvi o feetech, ale i tak jsme si rozumeli a nidko neprisel o nohy.
Na plazi jsme pak chvili kleplai kosu a nakonec skocili do jediny otevreny restaurace na empanady se sejrem a camaronama... mnam, dal bych si znova...
Vecer jsme pak jeste trochu prosli Calderu, stavili se v muzeu sutru (zabavnejsi muzeum jsem fakt jeste nevidel), nakoupili zasoby na cestu pousti a chvili polezeli a pokecali na plazi s Ann, Lachlanem a Natalie. V hotelu jsme se jeste sjeli (sjeli, nikoli sjeli nebo ojeli, nybrz sjeli) po klouzacce...

Gringos en Humberstone

19 de junio 2008, Humberstone, starring: Lachlan me and Brian (from the left to the right)

El Morro

20 de junio por la tarde, vista desde El Morro de Arica

Desierto de Atacama

15 de junio 2008, Autopista 5 Norte-Sur, Desierto de Atacama

Zpátky doma

Ahoj, tak jsem se včera vrátil z Tour al Norte, fotky a popis snad později........... estoy flojiiiiiiiiiiiiiiisimo...............

Reminiscencias de Trotski

Comrade, una vez en un barco
una vez te vi
en un barco de acero
solito en el mar gris
huye lejos
no queria ver te ni una vez mas

New image

image cambiado

Carrrrrrrrrrrrrrrrrrete

Prý sem dávám málo fotek, tak aspoň jedna...

jakýsi pátek nebo sobota po půlnoci, la casa de Mafia

Importaciones chilenas

Co je nového.... Na matice bereme exponenciální funkce, zase prší (po tejdnu, kdy jsem v poledne chodil v tričku), přečetl jsem docela fajn knížku - La Tregua od jakéhosi Uruguajce, inspektorka mi zakázala chodit do školy v hnědý šále, sháním Stalkera od Tarkovskýho (jestli to někdo máte na CD, tak to pls uploadněte) a příští pátek jedu na tejden na sever, v neděli skončil na Universidad Católica festival evropskýho filmu....
A ještě vlastně jedna věc - benzín stojí přes 640 pesos (když jsem v únoru přijel, tak necelých 500). Do pondělka slíbilia Michelle Bachelet, že s tím něco udělá. Nakonec dala 1 mld. dolarů na vytvoření fondu, kterej bude udržovat ceny níž. V zemi, kde ekonomika závisí na exportu, je dolarů viditelně přebytek a čím více jich ubude, tím pro vývozce lépe...
Nicméně majitelé autodopravy dneska vstoupili do stávky. Když se to stalo v roce 1973 za Allendeho vlády, tak to skončilo bombardováním La Monedy, vojenským pučem a vytvořením junta militar. Tak uvidíme, kam až to dojde, zatím stojí celá veřejná doprava jenom v Concepcionu, Temuce a Valdivii. Taky je ve stávce humanitní fakulta Universidad de Chile, několik středních škol v Santiagu je zabranejch studentama a na Universidad Metropolitana (nejrevolučnější a nejmarxističtější v Chile) vyrůstaly barikády už od minulýho týdne.
Jinak ale nejdůležitější věc je, že Everton porazil Colo colo a vyhrál místní ligu :-(

Prsi, prsi

Uz nam skoro tyden prsi. Zezacatku se aspon trochu oteplilo, ale ted uz je zase zima... A jeste navic neustale prsi. Jediny dny, kdy neprselo, byl patek a sobota. Prsi tolik, ze na jihu jsou povodne. Teda tam jsou, i kdyz naprsi sedm centimetru (efekt udoli), a to ted naprselo o dost vic - tolik, ze reky jsou na 900%. Jinak vic snad na ct24.cz, nesleduju to, ale mama mi psala, ze tam neco je....

Co je horsi, dochazi nám v lednicce led... A co je ješte horsi, nejde udelat novy, protoze voda z vodovodu je kvuli desti dost cholorovana. Zatim ji nevypli, coz se stalo na druhy strane Celary de Tango (chudinsky ctvrte), kdyz bylo minuly tyden malo elektriky. Ale aspon jsme v patek nemeli skolu a mohl jsem se poradne vyspat pred dalsi carrete. Jinak mela v patek Jo confirmacion (birmovani, nebo cosi), takze az budou fotky, tak sem neco dam....

21 Mayo

Ve stredu jsme meli statni svatek - vyroci namorni bitvy u Iquique (tusim, ze 1879). Takova nejznamejsi bitva chilsky historie. Byla soucasti valky o Pacific contra Peru a Bolivie, ve ktery Chile slavne zvitezilo (lec v namorni bitve o Iquique slavne prohralo) a Bolivie definitivne prisla o more. Dodneska ma lodstvo (H. Chavez venoval Bolivii jednu ze svych lodi), ale cela marina pravdepodobne kotvi na jezere Titicaca.
Jinak co se tyce samotne bitvy, tak chilsky narodni hrdina Arturo Prat, coby kapitan krizniku Esmeralda, "obetoval svuj zivot" pri souboji s peruanskym kriznikem Huascar....

jinak jak se slavilo primo v Iquique tady:

http://toni-en-iquique.blogspot.com/2008/05/desfilar.html

Cuatro brujas

cuatro brujas
en un dormitorio
cuatro brujitas
en un dormitorio

siguen leyendo
siquen estudiando

?Quien sabe cual es la virgen?

Rayuela

¿Encontraría a la Maga? Tantas veces me había bastado asomarme, viniendo por la rue de Seine, al arco que da al Quai de Conti, y apenas la luz de ceniza y olivo que flota sobre el río me dejaba distinguir las formas, ya su silueta delgada se inscribía en el Pont des Arts, a veces andando de un lado a otro, a veces detenida en el pretil de hierro, inclinada sobre el agua. Y era tan natural cruzar la calle, subir los peldaños del puente, entrar en su delgada cintura y acercarme a la Maga que sonreía sin sorpresa, convencida como yo de que un encuentro casual era lo menos casual en nuestras vidas, y que la gente que se da citas precisas es la misma que necesita papel rayado para escribirse o que aprieta desde abajo el tubo de dentífrico...


konecne jsem si koupil Rayuelu ve spanelstine...

Embajada

Minulou sobotu zatim moje spalnestina dostala nejlepsi kompliment. Jeli jsme s Betty a Jo na ceske velvyslanectvi do Las Condes na takovej mensi koktejl s circulo checo-chileno - emigranti a lidi, kteri se zajimaji o ceskou kulturu tady v Santiagu de Nueva Extramadura :-) Cestou jsme vyzvedli "tia Vera", ktera ma dum kousek u nas a u domu plantaz s dvacetihektary mankaki, pry kolem 70000 kilo rocne. Tete Vere je neco pres sedmdesat a nejak tak pripomina stary kolonialni casy. Ma dum s krasnym patiem, velkou zahradou, bazenem (uprostred bazenu je ostrov), o ktery se ji stara mlada usmevava morena. Na koktejl si oblikla zeleny saty s kozesinovym limcem, boty z krokodyli kuze a kabelku tak za tisic dolaru. Kdyz mluvi, tak senzacne micha spanelstinu s cestinou a skoro porad se usmiva...

Asi jsem trochu ztratil nit, co? Takze zpatky na velvyslanectvi.... Po trech mesicich jsem potkal Cechy a zjistil, ze skoro nemuzu mluvit cesky. Predstavili mi Michala, coz je fajn gallo, kterej studuje historii tady v San na Universidad Metropolitana. Zacal na me silnym mluvit vychodoceskym prizvukem a ja mu odpovidal spanelsky. Porad jsem si nemohl zvyknout, abych premejslel cesky. Asi hodinu potom mi pak rekl, ze kdyz jsme spolu zacali mluvit, tak si myslel, ze jsem nejakej Chilan, kterej kdysi davno studoval v Praze.

Jinak jsme stravili docela pekny odpoledne, spousta novejch lidi, interiery mi silne pripominaly dum babicky, jedli jsme guacamoli a dorty s membrillos, ktery privezla tia Vera, pili pisco sour a poslouchali cesko-chilskou pisnicku. Nicmene jeji repertoar byl pro me dost neznamej, jak ten chilskej, tak ceskej. Taky doslo na politiku, i dvacet let po revoluci oblibeny tema emigrantu. Resilo se, jestli se mely tady po odstoupeni Pinocheta promovat lustraciones, pak taky jak se vsem stejska po Praze (vzpominky na mezivalecny Vinohrady a socialisticky Lounovice - jedna pani, ktera tady zije s manzelem, kterej pracuje na severu v obervatorios, pochazi z Ondrejova). Nakonec jsem si vymenil cisla s nekolika lidma, dostal pozvanku na inauguraci festivalu cine europeo, popovidal si s panem velvyslancem (me se nezda moc sympatickej, nicmene vsem ostatnim tady jo), poslouchal jsem svoji legracni cestinu a cestinu ostatnich zdeformovanou spanelstinou a dlouhou dobou v uzavreny spolecnosti. Pak jsem slibil, ze prijdu ve stredu na kurz ceskejch tancu a konecne jsme se se vsema rozloucili a jeli s Jo na mall do Las Condes na bowling a pak na oslavu Matiasovych narozenin....

Vamo a Vina

Manana!!!

Fotos de alianzas

Alianzas byly ted udalosti nr. one..... fakt jsem si to uzil, melo by se to zavest i u nas.... bohuzel jsem nestihal fotiti, tak tady je neco ze stranek nasi skoly

http://www.colegiolamision.cl/galeria.php?d=galeria/Noticias/abril2008/aniversario/Alianzas&pg=1

radost mi ted kazi jenom to, co se stalo Johnovi....

Sad to see you leaving

Hey John, i regret it very much.... you were such a good guy, i enjoyed your jokes a lot. I remember when we met for the first time at Picarquin with Ann and Tania, the four of us going to San Bernardo, having the whole year ahead of us. You were a really funny guy, together with the other John (the shorter one)... I know that you are probably never going to read this, but it doesn't mind. I just need to write it somewhere and get calm little bit. It shouldn't have happened. We all knew that it was a stupid mistake, but this is too restrictive... I am very sad to loose a friend here in Calera de Tango. It's just ten days when we met at the party of Cami. She was wearing t-shirt with sign "little bit more sugar", drunk and flirting..... It was very chilly night, and there was playing Sean Paul Get Busy when we were speaking together with Fran about San Bartolome. I remember you saying "Es muy flaite". Than we the three of us put on hoods and began dancing.... And then on Saturday Ann called me if I knew that you were going back to the States. It was so unbelievable... I just sad to Ann "Es super increible" and my brother with his friend began laughing, but for me it was just the right phrase. I still cannot believe it..... You know, guy, all the shit phrases about "three golden rules" and all these warnings..... I have myslef a few times almost driven a car (but furtunately changed my mind in the end)....... It's very strict to send you home just because one joint of weed being carried in your bag.... And than today when we met at Ann's house. I saw you coming in black along the dirty, dusty road with a lot of traffic, and said to me "Oh my god, this guy will be tommorow sitting in the Boeing of LAN being attended by the stewardess and very unhappy..." I could just hardly imagine you leaving. And than we were sitting in the kitchen of Ann, eating toastd bread and trying to get it over. I really admire you standing with it so firmly... and your plan how to spend the last day - have made your pearcing repaired.... it's just so cool, American guy........ When Tania said us about her experience of USA I was very surprised, but also realised, how fragil is to be an exchange student in foreign culture.... Until this time it seems to me just like a black week (Cortes returning back to Chile, you returning back to Maine), but now it is reality for me. It's not unbearable lightness of afsing now.... what i wanna say is that it could have happened to everybody of us for any stupid mistake (it doesn't important whether driving, weed or just bad family). But that's just bullshit. It doesn't really important now..... The fact is that you are leaving and that i will miss you. It was so strange to shake your hand for the last time, hug you and say for the last time "cuidate, huevon".................... Anyway, have a nice time and i hope to see you again..... sometimes, somewhere, somehow......

Alianzas

Tenhle tejden by trochu narocnej - slavili sme vyroci skoly. Spocivalo to v tom, ze se cela skola rozdelila do dvou alianci (Mala morska vila a Tarzan) a souperili sme ve spouste veci - choreogrfie, muzikal (Grease), predelavky klipu (Get busy - Sean Paul), kamera indiscreta, alegoricka vyzdopa, makeover (predelavani lidi), body painting (ctyri hodiny na me malovali tema globalni oteplovani), tematicka show (Jo hrala Ariel a fakt dobre :-)) a spousta dalsich veci.

tady je odkaz na video druhy alianze napredelavku get busy: http://www.youtube.com/watch?v=csalq_oPfAo

Víkend

Jedna z nejlepších věcí na Chile je, že člověk nikdy neví, co bude zítra. Párty se většinou dohadují na poslední chvíli, takže ještě v pátek ráno jsem měl pocit, že budu sedět celý víkend doma. Nakonec toho bylo tolik, že jsem se jako vždycky na učení ani nepodíval....
V pátek jsme měli jakýsi sportovní den (nejdřív přednášku o alkoholu s heslem "si tomas, no manejes" - "když piješ, neřiď" a pak nějaký hry). No aspoň jsem si po dvou měsících sáhnul na překližku.
Skončili jsme asi v jednu, což bylo docela fajn oproti běžnejm 16:00. Na oběd jsme jeli k Ann (v autě nás bylo asi deset). Nakonec dorazila i Tania ze San Bartolomea, tak jsme se dívali na film Princessa... no, nemusí bejt tak špatný bejt princezna...
V sobotu jsem se probudil dost brzo (asi v půl jedenáctý). Chvíli jsem se snažil učit genetiku, ale moc mě to nebavilo. Nechápu to ani v češtině a vůbec, odmítám se učit vo tak malejch věcech. Odpoledne se pro mě stavila Vali a jeli jsme metrotrenem do Santiaga na výstavu Arte italiano v La Monedě. Docela zajímavý, věci z druhý poloviny dvacátýho století, několik obrazů tam bylo fakt dobrejch. Když už jsme byli v Centru cultural La Moneda, tak jsme skoukli i výstavu chilskýho filmovýho plakátu (na východní Evropu to ale zdaleka nemá) a divnou expozici o Violettě Parra (chilská lidová písničkářka asi z padesátých let - největší hit Gracias a la vida, kterej je známej v celým mundo hispanoamericano http://www.youtube.com/watch?v=UW3IgDs-NnA). Večer se pro nás s Jo stavil Tatan s Itou (Tatan má nově řidičák) a jeli jsme do Santa Isabel (supermarket) koupit věci na večer. Corona je tady normálně levnější než Krušovice na Výletný...
Nakonec jsme u Tatana udělali takovou malou juntu (myšleno jako párty, ne jako politoligický termín) asi v sedmi lidech. Hráli jsme kulečník, poslouchali reggeaton, kecali.... Časem sem snad dám nějaký fotky.
V neděli jsme s Jo vstali už v osm (dost velký sebezapření), protože před devátou se pro nás stavila Gabi a jeli jsme stavět dům. Je to opravdu tak jednoduché, jak to tady píšu.... los paises subdesarrollados.... teda, abych neurazil, řekněme barrios subdesarrollados... Máme to jako čtvrtej ročník coby dobrovolnou community work, ale pomáhají nám i rodiče a stavil se i profi jefe. Jde o to postavit dřevěnej domek (něco jako z Bauhausu) pro dona Juana - jednoho staršího pána tady v chudší čtvrti. No, nevím, jestli bych v tom chtěl bydlet v zimě.... Práce spočívala v tom vykopat půlmetrový díry, nastrkat do nich dřevěný pylony zasypaný hlínou jako základy a na tom stlouct dřevěný desky (doslova). Práce tak na víkend, dost easy, ale je fakt, že ten dům je taky dost simple. Byla to docela zábava, protože nás tam bylo hodně a vždycky nějaký rodiče přinesli pití nebo sendviče, takže se kecalo, kouřilo, poslouchala hudba z mobilu a vůbec to byl fajn den, i když jsem měl prach všude a nestihl se naučit nic z biologie...