Znova na jihu

Po tydnu v Santiagu mi bylo trochu vedro, tak jsem zase na jihu... Teda ne az tak uplne, jenom v Puerto Monttu, tisic kilometru od Santiaga. Puerto Montt ma povest nejnebezpecnejsiho mesta v Chile, je tu pristav, v nedeli trh, kde prodavaji Chilotane (obyvatele blizkeho ostrova Chiloe) na zahradce vypestovanou zeleninu, a po vecerech se tu vypraveji chilotsky pribehy (vetsinou s nejakejma mrtvejma...)... Jsou tu vsude pobliz pozustatky nemecky kolonizace a nejak vic blondatejch lidi. Zatim jsem byl v Puerto Varas, u jezera Todos los Santos a zejtra konecne Chiloe...

Punta Arenas V

Den 15

Vstavam na dvanactou, v pet mi leti letadlo. Jdeme na obed, kupuju nejakou cokoladu (mistni specialita) a pak uz jenom na letiste, hadat se s bezpecakem o benzinak, nastoupit do letadla, snist happy meal od lanu, dat si jedno Cristal a usnout az do Santiaga....

Tierra del Fuego V

Den 14

Nastupuju uplne mrtvej do autobusu. Jenom, co si sednu, usinam. Jediny, co si pamatuju z cesty, ze v jednu chvili si vedle me sedla nejaka Polka a neco mi rikala polsky, na coz ja jsem si odpovidal spanelsky. Nakonec si jako vysledek inkomunikace sla sednout jinam. V Rio Grande me z autobusu vykopli a ja musel hybernovat dve hodiny, nez mi prijede bus do Punta Arenas. Spim celou cestu az na argentinsky hranice. Tam vystupuju a zjistuju, ze sem nekde ztratil ten veleduelzitej argentinskej papir. Nakonec ho jenom musim vyplnit znova, zadnej horsi trest. Jeste, ze mam v pase razitko, kdybych jel na obcanku, jak mi radili v Chile, tak by to bylo horsi, protoze na obcanku se razitka davaj spatne. Dalsi spatna zprava byla, ze z chilsky strany od rana nikdo neprojel....
Za argentinskou celnici konci asfaltka, pokracujeme po sterku. Po dvaceti kilometrech prijizdime k chilsky hranici. Zavrena zavora, auta u silnice. Autobus parkuje vedle dvou dalsich busu. Je asi dvanact hodin, stewart rika, ze pockame do sesti a pak uvidime. Oficilane by ta stavka mela trvat ctyricet osm hodin.... Zitra mi v pet odpoledne leti letadlo z Punta Arenas, nejak se nemuzu dopocitat. Jdu se podivat k hranici, tam vsichni celnici jen tak kecaj za cedulema, ktery pozaduji navyseni mezd o 14,5 procent. Hranice hlida jeden policajt, kterej porad chodi sem a tam. Asi by to nebylo tak tezky projit jen tak, s batohem na zadech je ale clovek o neco napadnejsi. Na chilsky strane uz ceka slusna fronta kamionu. Jdu si do autobusu zdrimnout a pak si ctu Poniatowskou De noche vienes, zajimavy povidky. V pul paty rika stewart, ze z Rio Gallegos prijizdej dva urednici zprovoznit prechod, ale ze dorazi minimalne za dve hodiny. Za hodinu ale nastesti zacnou celnici normalne fungovat a bez jakyhokoliv spechu odbavuji lidi. Se mnou si asi pet minut povidaji, jak se mi libi Chile... Pak uz jenom trajekt a o pulnoci jsme v Punta Arenas. Zase jsem se zachranil vo chlup. Jako vzdycky.

Tierra del Fuego IV

Den 13

Budim se do fajn dne v hostelu. Skoro vsichni ostatni z pokoje uz vypadli na autobus. V klidu snidam, je neco okolo pul jedenacty. Pak zacinam zjistovat, co udela s volnym dnem. Nakonec mi prijde jako fajn napad dat si pauzu od chozeni a jet se projet lodi. Uz jdu platit lodni listek, kdyz v tu chvili potkam Micha. Pry ted bydli v kempou nad mestem a jestli pry nechci jit s nima na ledovec, ze kteryho je vyhlidka na mesto. Rikam si, proc ne. Stejne je ta lod dost draha. Jdeme do supermarketu koupit vodku, pry je na ledovec lepsi nez pivo, protoze je lehci. Pak jedeme taxikem oba za nejakych osm pesos az ke kempu (v Praze by to stalo tak 800). Tam se seznamuju se trema Francouzema, ktery jdou s nama. Nikdo z nich prej do hor moc nechodi, ale vsichni maj na sobe goracovy bundy. I tohle je Patagonie.... Jeste jdou koupit piva na cestu a pak vyrazime. Nejdriv stoupani do sjezdovky, pak cesta lesem na silnici. Po ty jdeme asi pul kilometru a zase zapadneme na cestu do lesa. Kazdou chvili stavime a delam ruzny vtipny fotky. Nakonec dochazime podmacenym lesem az k horni stanici lanovky a uz nad hranci lesa jdeme par set metru po ceste. Fotime se u ledovce a pak jeste stoupame morenou vzhuru na lepsi vyhlidku. Tady davame pauzu, pijeme pivo, ale je docela kosa. Po nejakych dvaceti minutach mizime dolu. Slapeme neskutecne dlouho po silnici, ale nakonec dojdeme az do centra. Domlouvame se na vecer a ja jdu kopit nejaky pohledy, ostatni jdou do supermarketu koupit veceri. Nechavam si na pohledy dat razitko "nejjiznejsi mesto na svete" a pak jdu do postranni ulice na levnej bife de chorizo. Cekam na hotelu na Micha, ktery mel prijit v deset. Asi ve dvanact si jdu lehnout s tim, ze uz neprijde. Nemci jsou prece vzdycky presny. Nakonec prichazi v pul jedny. Chvili chodime po meste, hledame jakehosi Michova kamarada. Nejdriv ale potkame Francouze z Torres del Paine a asi za dve minuty Carlose, Michova kamarada z Venezuely. Jdeme vsichni do hospody, delame si celou dobu srandu z Polaku. Carlos je dost dobrej typek, cestuje uz pet let po Jizni Americe, vzdycky se nekde zastavi, aby vydelal penize, a pak jede dal. Dost profi... "Polish family, polish traditions...." Nakonec se z hospody vyjdeme asi ve ctyri. Vsichni jdou pokracovat do kempu, ja si jdu do hostelu pro batoh, v pet mi jede bus.

Tierra del Fuego III

Den 12

Rano se probouzim trochu ve vlhku, pujceny spacak nema uplne idealni zip, takze je ve vnitr trochu vlhko. Varim si caj a jim snidani. Je zatazeno, lehce posnehava. Rozhoduju se nechat viset pytel na Esfinze a pokracovat v treku do Paso de Oveja. Vyrazim asi v sest rano, ale uz je uplny svetlo. Sbiham dolu po ceste, kterou jsem vcera nenasel a kterou taky dole v udoli zase ztracim. Dojdu az k rece, ale brodit se mi moc nechce. Jdu chvili proti proudu a pak uvidim pres reku par pohozenejch klad. Zrejme nejaky ambiciozni bobri projekt. Prechazim na druho ustranu udoli Andorry, kde by podle mapy mela byt stezka. Musim ale projit dosti podmacenym vresovistem, goretex zatim drzi. Nakonec prichazim na docela slusnou zpevnenou cestu, tady by projelo i 4wd. Jdu po ni az do poloviny udoli, pak se meni na malou lesni stezku a vchazi do PN Tiera del Fuego. Les je docela vlhkej, prsi, cesta spatne znacena, tak se snazim davat pozor, abych ji neztratil. Obcas je potreba prejit reku, nastesti vetsinou jsou pres ni polozeny klady. Cesta je znacena obcas faborkama, obcas zlutejma kolikama zatlucenejma do zeme, moc orientovat se neda, ale snazim se odpustit si dalsi cestu uzemim, kde jsou lvi. Nakonec dokonce potkavam i zluty stan, ve kterym jsou dva trekari, jeste ve spacacich a uz je skoro deset. Chvili se s nima bavim, prvni lidi, ktery vidim od vcerejsiho odpoledne. Potkal uz jsem je predtim v Ushuaiyi. Mladej britskej par, mama ty holky je Ceska. Chvili si odpocinu, naberu vodu a jdu dal, chci to dneska dojit cely, ale docela me boli to koleno. Nad jejich kempem zacina pribejvat snehu a vejskovejch metru. Paso de la Oveja by melo byt nejakych 800, ted jesem priblizne v 400. Parkrat musim slozite hledat cestu v zasnezenym lese, ale nakonec dojdu na krizovatku mezi Laguna del Caminante a Paso de la Oveja (Ovci pas). Vsechno je zasnezeny, lituju, ze nemam navleky, ale aspon orientace je snadna. Proste nahoru. Trochu jim, piju a mazu se, slunce mimo les dost pali. Ozonova dira. Proslapavam se snehovou plani nahoru a asi v polovine cesty k usti pasu se zatahuje, fouka vitr a huste snezi. Vrstvim a pokracuju nahoru. Koleno boli cim dal tim vic, ale vitr je takovej, ze proste neni kde vodpocinout. Jdu na horu, proslapavam se novym snehem, jeste ze neni, kde zabloudit. Pod sedlem trochu prestava. Sedam si na kamen a hledam nejaky prasky v batohu. Jediny, co najdu je paralen a neco proti zaludecnim potizim. Beru si jeden paralen a pokracuju nahoru. V pul jedny jsme v pase a konecne zacinam sestupovat, jeste by me melo cekat nejakych pet hodin sestupu, ale mel bych to stihnout. Sestupuju prvnim kuloarem vlevo, ale ten brzo konci potokem. Prelejzam do dalsi a pak jeste do jednoho a tan me konecne dovede az k lesu. Chvili jdu lesem, ale jde se v nem spatne. Pak jdu podel potoka asi kilometr, ale taky nic moc. Rozhoduju se jit proste primo nalevo a najit cestu. Obcas musim obchazet bobri hraze, ktery jsou uplne vsude, novy i protrhly. Co ty zvirata na tech vodnich stavbach videj, fakt nechapu. Nakonec po ceste sestupuju asi tri hodiny az k jakysi ohrade, dal pokracuje stezka po soukromym pozemku. Z toho se dostanu az potom, co prelezu plot. Nechtel bych tu cestu zacinat z druhy strany. Vylezu na nejakej autodrom a hned prvni auto, co mi stavi me bere az k hostelu. Rodinka se trema detma, kteri se jen tak jeli projet v nedeli k veceru. Ani se nedivim, kdyz v Argentine stoji litr benzinu deset korun....

Do hostelu prichazim asi v pul sesty, sprchuju se, dava susit veci a jdu na levnou pizu k veceri. Potom jeste kecam docela dlouho s Igorem. Ukrajinec, ktery zije v Argentine. Podle vypraveni pracoval skoro celej zivot jako vojak, tak mi vypravi ruzny historky z Afganistanu osmdesatejch let.

Tierra del Fuego II

Den 11

Rano se budim tak tak, abych stihl snidani. Davam si dve kafe a hodne chleba s dulce de leche (tak tady rikaj chilskymu manjaru). Docela se mi v Ushuaiy libi, tak si rika, ze si zmenim jizdenku a do Punta Arenas se vratim az v utery. V agenture z toho delaj problem, ale nakonec se vse vyresi (v pul jedny odpoledne). Jeste rychle nakupuju jidlo, prebaluju batoh, nechavam nejaky veci v hostelu jako depozit a razim do Valle Andorra. Stoupnu si k silnici a po peti minutach jedu, lepsi nez taxik za dvacet pesos. Dojizdim az na konec, ale bohuzel nemam pruvodce, jenom mapu 1:100 000, tak se mi nedari najit su spravnou cestu. Horu hledam podle fotky, kterou jsem videl vcera v pruvodci. Nejakej mistni me nakonec posle k rece, pry tam je cesta. Cestu sice nachazim, ale most ne. Asi protoze to bude konska cesta a tomu nevadi projit se ledovou vodou. Jeste chvili jdu proti proudu, pak uz je ale jasny, ze dal ne. Svlikam si boty, ponozky a kalhoty, vsechno to hazim do batohu a jdu. Nastesti to bylo melky, tak jsem v pohode, trenky jsou jenom trochu mokry. Hazim na sebe obleceni, abych se zahral. Chvili jeste jdu podel potoka, ale vsechno to je dost podmaceny, spatne se v tom chodi. Rozhoduju se jit primo. Zabocuju do lesa, ktery asi jeste nikdo nikdy krome divokejch konu neprosel a zacnu se drapat do kopce, nejde to moc rychle, vsude jsou povaleny stromy a navic silenej sklon kopce. Dela se horko, svlikam se do tricka. Rikam si, ze tady by me teda fakt nikdo nenasel, kdybych tady zarval, tak si me daj k svacine mistni mrchozrouti. Pokracuju do kopce a konecne zacina pribyvat snih a cesta je o neco snazsi. Konecne. Nastesti chybi klece, les konci pasmem zakrslejch listnacu, to si docela voddychuju. Vyjdu na snehovy pole prilepeny na kraj lesa a vidim, ze jsem uprostred jizni steny, misto abych prisel pod nastup normalkou v zapadni stene. Je uz docela pozde, vrstvim se, jim neco cokolady a zacnu se skrabat suti a snehem na horu. Stoupam a pritom traverzuju zpatky do normalky, tam by to mohlo byt o neco lepsi. V pulce kopce se zastavuju, delam pauzu, pridam vrstvu, neco cokolady, mazu se a najednou koukam, ze ve vetru litaj kousky snehu. Divam se na protejsi kopec a tam je snehova boure... patagonsky pocasi.... Hazim veci do batohu a vyrazim zpatky nahoru. Uvidime, co bude dal. Pripadam si neskutence svobodne. Jenom ja sam na hore, nikde nikdo, na zadech lehkej batoh... stoupam suti jeste o neco vys, uz bych mel byt na normalce. Z druhy strany udoli na me lita porad vic a vic snehu. Asi sto vejskovejch metru ode mne je pred vrchol, pak by podle pruvodce mel byt hrebinek, par mist stupne II a lehkej vrchol. Divam se na hodinky. Za deset sedm. Divam se na protejsi kopec. Porad vic a vic snehu v mym smeru. Jdu dolu. Vrcholy jsou pro bohy. Sestupuju az k Laguna Encantada (Milovana laguna) a varim veceri. Laguna byla puvodne asi o neco mensi, ted se zvetsila o monstrozni bobri hraz, kterou tady udelali premnozeni bobri kanadsti, ktery sem nekdo omylem vysadil. Varim v zavetri, ale stejne mi vitr porad hasi muj novej plynak. Nakonec nabiram vodu do flasky a mizim po ceste dolu do lesa. Pekne dole v zavetri si vybiram rovny misto a hazim na zem svuj promokavej nylonovej zdarak, karimatku a ukladam se ke spanku. V tu chvili mi na oblicej padaji prvni vlocky.

Tierra del Fuego I

Den 10

V devet mi jede bus do Ushuaie. Na nadrazi potkavam Rebeccu, AFS studentku z Australie, ktera se prave chysta do Torres del Paine. Asi je ten svet fakt dost malej. Nasedam do autobusu a za chvili uz jsem bez signalu v nekonecnejch patagonskejch pampach, vsude okolo jenom ovce. Dokonce dostavam i snidani a kafe. Po ctyrech hodinach prijizdime do Punta Delgada, kde je trejekt pres nejuzsi misto Magallanese - Primera angostura. Trva to nejakych dvacet minut, ale plavat bych to teda nechtel, ta voda vypada fakt ledova, do toho fouka silnej vitr. Na Ohnovy zemi pokracujeme po sterkovy zemi, asfalt dosel. Vsude okolo rovinka, obcas nejakej kopecek, spousta ovci. Dost mi to pripomina Hardangerviddu. Pak se mi zacaka okynku bahnem a uz nevidim nic. Projizdime chilsky hranice, pak argentinsky, vzdycky aspon pulhodinovy cekani a vyplnovani formularu. Pak konecne dostavam stempl "entrada", ktery mi plati na tri mesice, uplne by stacil tejden a polovicni cekani a taky nejakej paper, ktery pry nesmim ztratit. Na argentinsky strane pokracujeme po asfaltu az do Rio Grande, kde prestupuju do mensiho busiku. Seznamuju se tam s Julii, fajn Australankou, ktera je prave na ceste okolo sveta a miri na Antarktidu. To bych si dal docela libit... Hlady nevidim, tak si na prvni zastavce kupuju masovou empanadu. No nic moc, chilsky sou lepsi. Cestou na jih je krajina porad vic a vic zvlnena a pribyva neco snehu. U Ushuaie uz to jsou regulerni hory.
Nechavam se vysadit u prvniho hostelu a pak pokracuju pesky hledajic ten nejlevnejsi. Nakonec za 40 ARG pesos se snidani. A to je pry Argentina levna destinace.... U jednoho hostelu taky potkavam Belgicanku Valerii, tak se dohadujeme na veceri. Hodim si veci do hostelu, pujcim si pruvodce na prostudovani a jdu do hostelu Valerie.
Jdeme do restaurace na bife chorizo, coz je to nejlepsi jidlo na svete, neboli obrovskej kus peceny kravy. K tomu hranolky, Quilmes a jako predkrm chleba s pevrem (pozn. red.: pomazanka z rajcat, cibule a chili). Kecame o zivote, o cestovani a taky vo lezeni v Belgii. Zvu ji nekdy na cesky pisky. Asi bych mel ty pisky zacit fakt drtit, aspon podle poctu lidi, ktery uz jsem k nam pozval na lezeni....
Po veceri si chci jit brzo lehnout, abych mohl zejtra vyrazit rano na trek. To se nepodari, dva Berlinaci z myho pokoje me vytahnou na tah. Nabizeji mi vodku, levnejsi nez pit venku. Pry s kolou. Rikam solo. "Ahhh, tsechische Republik," rikaji. Nejdriv jdeme do irsky hospody, kde je spousta turistu, ale jinak fajn. Jedna irska backpackerka nas zve na kolu s vodkou. Potkavam se tam s jednou Holandankou, ktera mi hned zacne rikat, jak je Ceska Republika super zeme, ze se ji hrozne libilo Brno a romsky komunity. Nejdriv mluvi anglicky, pak prejde do spanelstiny, pry rok studovala v Madridu, cimz si u mne docela splhne, a dal pokracuje o tom, jak je Bratislava super mesto a ta romska historie, tak.... Radim ji, at jede do Kosic. Rika, ze tam jeste nebyla.
Hospoda uz skoro zavira, Michael jeste krade z lednice piva. "Musis byt jako Nemec," rika "nenapadny, rychly a slusny," a schovava si pod mikinu tri Guinesse. Pijeme je na ulici, v Chile bych do toho asi nesel. Jdeme pred diskoteku, tam nam davaji vstupenky zdarma. Vchazime a vevnitr je docela fajn prostredi. I dokonce nejaky mistni lidi, jenom jednomu Chilanovi se nelibi kdyz mu zacnu tancovat s jeho pritelkyni, tak toho radsi necham.
Kdyz potom jdu v pet rano po ulici, je svetlo, nad kanalem Beagle se objevuje slunce...

Punta Arenas IV

Den 9

Druhy den mi zacinaji dochazet napady, co delat v Punta Arenas. Ne, ze bych to bylo az tak nezajimavy a maly, ale co byste delali po dvou dnech v Hradci Kralove, ze? Dopoledne se jdu podivat do jendoho muzea, je tam fajn vystava o puvodnich indianech Patagonie a taky o otci Alberto de Agostinim, selesianovi a horolezci, ktery pusobil radu let v Patagonii a udelal tady hodne prvovystupu. Mimo jiny se taky pokusil o Mt. Charles Darwin, ale tam se podaril prvovystup az o padesat let pozdeji, v roce 1961. Po obede jdu jeste do namorniho muzea, taky docela fajn s hodne vecma o Shackeltonovi, kteryho jednou zachranovala chilsky expedice v Antarktide. Ve ctyri jdu k agenture, ktera dela zajezdy k piguinum. Cesta je docela kratka, ani ne hodina a pul a uz se prochazim po chodniccich u pinguiniste Otway. Pry tu hnizdni nejakych sedm tisic, docela slusny, i kdyz pry nic proti pinguinistim na ostorve Santa Magdalena anebo na Malvinach. Vecer si pripravuju jeste trochu odlehcenej batoh na Ohnovou zemi.

Punta Arenas III

Den 8

Rano se probouzim na pohodu. Pul dvanacta to jisti. Snidame, vybaluju si batoh. Pohoda.
Odpoledne vyjizdime na vylet k pevnosti Bulnes a Puerto del Hambre. Puerto del Hambre zalozil Pedro Sarmiento de Gamboa asi sedesat let po objeveni Magallanesova prulivu jako nejjiznejsi spanelskou kolonii a nazval ji "Ciudad del rey don Felipe" (Mesto krale Filipa). Vzhledem k mrazum a nedostatku potravin brzo vsichni jeho obyvatele zahynuli hlady (proto Puerto del Hambre). Podobny osud potkal i dalsi mesto zalozene Pedrem Sarmientem na argentinske strane Patagonie pod nazvel Nombre de Jesús (Jméno Ježíše).
Trochu prsi, ale nevadi. Prvnich dvacet kilometru je po asfaltu, zbytek jenom sterk, jako vetsina cest v Patagonii. Nejdriv stavime u pamatniku, ktery znaci polovinu Chile (pocitano i s Territorio Antartico Chileno, takze polovina mezi chilsko-peruanskou hranici a jiznim polem). Pak pokracujeme k pevnosti Bulnes, kterou nechal zalozit roku 1843 chilsky prezident Bulnes, aby tak zabral Magallanesovu uzinu pro Chile. Tentokrat se to povedlo, i kdyz stejne dost lidi, Chilotanu, tady zahynulo hlady a zimou, protoze pevnost stoji jeste na horsim miste, nez puvodni Puerto del Hambre.
Pokracujeme k Puerto del Hambre, kde dneska stoji v podstate jenom pametni deska s napisem "Tady bylo Spanelsko" a vykopany zaklady kaple. Vsude kolem jsou pozemky chilskyho namornictva a armady, ktery ma ve vsech mestech ve XII regionu dost vojaku od konce sedmdeastych let, kdy Chile malem vstoupilo do valky s Argentinou kvuli svrchovanosti nad kanalem Beagle.
Od Puerto Hambre jedeme na druhou stranu zatoky, kde je rybarska kolonie. V klidnym zalivu jsou ukotvene asi desetimetrove lode, na brehu je nekolik psu a dve maringotky rybaru. Za chvili prijizdi dzip plny rybaru ve vlnenych cepicich a jeden maly kluk s cernymi vlasy vleze s jeste jednim starsim rybarem do clunu a jedou k jedne z lodi. Fouka neprijemny vitr, je zima. A to jsme skoro na konci leta... Tezkej zivot bejt rybarem...
Z rybarsky kolonie pokracujeme jeste dal po sterkovy ceste podel pobrezi na jih smerem k Cabo de Froward, nejjiznejsimu bodu jihoamericky pevniny. Od posledni vesnicky San Isidro je to pry jeste dalsi tri dny cesty pesky a pak stoupani k ctyrsetmetrovymu mysu, na kterym stoji velky ocelovy kriz umisteny pri prilezitosti navstevy papeze Magallanesovy uziny roku 1987 na zazehnani chilsko-argentinske krize.
Koncime u prilis vysokeho brodu, dal se bez 4wd nedostaneme. Chvili stojime na plazi a pozorujeme skakajici delfiny, kteri prave migruji z Atlantiku do Pacifiku.
Potom se otacime a jedeme zpatky do Punta Arenas.

Torres del Paine V

Den 7

Rano prsi o neco min, tak se po snidani - kousek sejra a dve musli tycinky vydavam brzo dolu k ferugio Pehoe. Jdu jeste na vyhlidku na ledovec Grey a pak uz klesam dolu k jezeru Nordenskfjold. Trochu prsi, ale nic tragickyho. I vitr uz nefouka takovej. Jdu celkem pomalu, kazdou chvili stavim. Potkavam nejaky dalsi znamy a kolem jedenacty jsem dole u chaty. Katamaran na druhou stranu jede v pul jedny. Kecam s nejakejma lidma, jeden z Korejcu, guide, Kanadan... V pul jedny prijizid katamaran, kterej je sice hrozne predrazenej, ale obejit jezero znamena aspon den cesty. Cestou do Puerto Natales v buse opet spim, ale stiham fotit nejaky lamy guanaco u cesty. V Natales si rezervuju jizdenku na vecer do Punta Arenas a zase si davam svoji oblibenou milanesu napolitanu s Australem. Chvili jeste chodim po meste a v osm vecer uz jedu busem do Punta Arenas. Asi v pul devaty mijime ceduli, ktera rika, ze opoustime Provincia de Ultima esperanza (Provincie posledni nadeje). V Punta Arenas jsem asi v jedenact, na nadrazi me prijede vyzvednout Paulina.

Torres del Paine IV

Den 6

Rano me v pristresku budi ty sportovni americky trekeri, noooo... sportovci.... Skupian Korejcu si vari snidani asi o sedmi chodech - rejzi s cinou, testoviny, smazenej chleba.... Snim svoje vlocky, sbalim veci do batohu a vyrazim do deste. Fouka fakt docela hustym zpusobem, na otevrenejch mistech me to skoro srazi. Jdu docela rychle, takze koleno boli cim dal vic. Opet mam vsude krasny vyhledy, lec s tim vsim destem si jich neuzivam tak, jak bych chtel. Nekdy po dvanacty prichazim k refugiu Pehoe. Je to naprosto hnusna obrovsky obludna chata, asi neco jako Labska. Davam si jeden Austral v plechovce a cekam, jestli se treba nezlepsi pocasi. Nezlepsi, takze v jednu vyrazim k ledovci Grey. Cesta stoupa pomerne chranenym udolickem, ale porad prsi. Na jeho konci je Laguna de Vientos (Laguna vetru), u ktery to uz fouka dost slusne. Jdu pomerne pomalu, protoze me boli koleno, Moknu a jsem rad za goretexovy obleceni na sobe, torchu mi proprsi nylonova plastenka pro batoh. Na jedny vyhlidce me vitr shodi i s batohem skoro az k zemi. Asi jsem si mel ten batoh vic nalozit. Postupuju stridave lesama a otevrenejma prostranstvima nad jezerem az k regugiu Grey a cestou nekolikrat fotim obrovsky ledovec, puvodne byl casti Campo del hielo sur, ktery je vic na severu (priblizne poloha Italie), ale ma nekolik stovek kilometru ctverecnich), inu pacificke klima...

Do regugia prichazim dost unavenej, susim se u kamen, davam si Austral a bavim se s jednim fajn Kanadanem. Mezitim prichazi guidove, ktery jsem potkal prvni den a zase kecame. Sli velkej okruh a vsichni jsou uplne durch. Pry uz se da projit, ale Conaf ho drzi stale oficialne uzavrenej a povoluje vstup pouze skupinam s oficialnima pruvodcema.

K veceru prichazi i Spanele z Huesky, kteri mi tri dny predtim dali bagetu, tak kecame o Spanelsku a o Pyrenejich.

Vecer jeste vyrazim k miradoru, ale vitr s destem mi dovoluji videt ledovec asi tak pul vteriny.

Torres del Paine III

Den 5

Rano vstavam pomerne brzy, rychle varim snidani, loucim se se spravcema a ve chvili, kdy trekeri zacinaji vylezat ze stanu, zacinam valit dolu. V udoli je sice krasny slunicko, ale Veze jsou porad v mlze. V devet si uz davam Austral v refugio Las Torres a pokracuju dolu. Na zacatku udoli beru zkratku, obcas potkavem divoky kone. Po levy ruce mam krasny vyhled na jezero Nordenskjöl se smaragdovou vodou. Prichazi zizen, nejak sem si rano vzal malo vody. Taky me zacina bolet levy koleno. Boli me uz od patku, myslel jsem, ze to byla jedno dehydratace, ale ani vcerejsi esusy caje nepmohly. Asi bych nemel trekovat bez hulek, jsem starej. Cestou se predbiham porad s nejakyma Nemcema, ktery jdou na lehko. Kazdou chvili stavim a delam fotky, az zacnou dochazet baterky. Kolem jedny dorazim do refugio Los Cuernos, davam si dalsi Austral a jim finskej chleba k obedu. Ctu si mistni anglickej platek Black sheep a chvili odpocivam od vetru, kterej je v Patagonii snad porad. Pak vyrazim dal po uplnym kraji jezera, obcas jde stezka dokonce i po plazi. Vitr fouka proti mne vodni trist z jezera, tak se cestou i sprchuji. Cesta se pak zveda od jezera vejs a zacina bejt rozbahnena. No co, lepsi nez metr snehu jako u Miradoru Las Torres. Asi ve ctyri dorazim do Campamento Italiano. Davam si batoh do pristresku, chvili se bavim se spravcem, ale neni zdaleka tak fajn jako ty z Base las Torres. Davam si do kapsy cokoladu a vyrazim nahoru udolim Valle del Frances do anglickyho basecampu. Po levy ruce mam nadhernej vyhled na zulovy steny Cuernos del Paine, nalevo pres reku je nadherne rozviklany Glacier del Frances. Priste se sem asi budu muset vypravit s lanem a nejakym zelezem..... Po sedmy dorazim do Campamento britanico, jeste ze je videt az do sedmi. Stoji tu jeden stan a na zemi lezi neco snehu. Delam fotky a pak utikam zpatky dolu a vitr me bicuje ze vsech stran. Dole varim v pristresku veceri, nejakej americkej treker navrhuje stretching..... Sportovci zas.... Nastesti taky potkavam znova moje francouzsky kamarady, tak kecame a dohadujeme si nejakou akci v Ushuaie, kde bychom meli bejt zhruba ve stejnej cas.

Torres del Paine II

Den 4

Probouzim se, kdyz guidove vedle me zacinaji varit snidani pro klienty. Docela se divi, kdyz vidi Cecha spiciho pod plachtou, z casti zasypanyho snehem. Venku je vrstva asi deseti centimetru snehu. Guidove mi davaji caj, snidam ve spacaku. Trochu posnehava a je mlha. Davam schnout veci a premyslim, co dal. Bavim se s Erwinem, fajn spravce parku, Sebastianem, horolezcem z Kolumbie, ktery dela nosice skupine americkejch trekeru. Kdyz tady byl pred dvema rokama kvuli Torre Norte, tak pry cekal dva tejdny na pocasi. Plech se pry udelal, az kdyz zacal snaset veci z japonskyho kempu dolu. Den ubiha docela fajn. Kecam s Erwinem a Mexicanama, obcas prijdou do kempu nejaky trekeri, obcas s guidama. Pijeme mate, od skupiny texaskejch turistu dostavam nejaky sandwiche a od dvou sympatickejch Spanelu obrovskou bagetu. S Mexicaname se jdeme podivat na vyhlidku kousek od kempu, lae neni nic videt. Mexicani jsou dolu, ja zustavam i pres obed. K veceru si vyjdu na Mirador Las Torres, ale veze se vidi jenom do pulky, snad priste.... Vecer kecam s Erwinem a dalsima spravcema pri mate o pozaru, kterej tady udelal pred trema rokama jeden krajan. Pak varim veceri a jeste chvili kecam s ostatnima trekerama. Snih uz skoro vsechen zmizel, tak spim docela klidne opet pod pristreskem.

Torres del Paine I

Den 3

V sedm zvoni budik. Nechce se mi vstavat. Podivam se na zabaleny batoh vedle sebe a pak mi dojde, ze dneska jedu do Torres del Paine. Skoro celou cestu busem spim. V Puerto Natales si hned kupuju listky na pul treti do Torres del Paine a divam se, co udelat s tema ctyrma hodinama mezi tim. Brouzdam po outdoorovejch shopech, normalne levnejsi a lepsi nez v Santiagu, trochu prochazi mmestecku a jdu si dat milanesu napolitanu a posledni pivo Austral pred cestou. Kdyz vychazim z restaurace dost huste prsi. Stejne ale jdu na abrezi podivat se na Ruku Puerto Natales (neco jako Ruka pouste anebo Ruka Punta del Este). Celej promocenej jeste jdu do supermarketu, kde potkavam tri Francouze, ktery maji na petidenni trek plny vozejk jidla. Trochu se jim smeju, ale nechapou to.

Cestou do parku taky spim, nejaky dve hodiny, ani mi nevadi, ze to je sterkova cesta, obcas se kolem ni pasou lamy guanaco. U vstupni brany platim jako Chilan (vo dve tretiny levnejsi) a jako jedinej z celyho busu vystupuju), ostatni jdou trek z druhy strany. Loucim se s Francouzema. Jdu po ceste pro agenturni auta mezi pampou, kterou pred tremi roky zaplalil jeden nasinec. Asi po dvou kilometrech mi stavi jeden mikrobus a vezem me az k Hosteria Las Torres. Tam chvili bloudim, pak ale najdu spravnou cestu a zacinam stoupat na horu k Refugiu Las Torres. Potkavam spoustu lidi v protismeru, dokonce i skupinu deseti ceskejch podnikatelu. Kopce kolem mne jsou v mlze, dneska se prej veze neoblejvily. Stoupam na jeden zatah asi dve hodiny k Refugio Las Torres. Chvili se rozmejslim, jestli zustat, ale pak se rozhodnu jit jeste dalsi hodinu nahoru k Base Las Torres, kde je taboriste zdarma. Uz ani tolik neprsi, zato se zacina objevovat snih. Za sera dochazim do taboriste, uz sem docela rad, ze se objevilo. Seznamuju se se spravcema z Conafu a pak varim veceri. Mezitim prichazi skupina Mexicanu. Jsou uplne promoceny, prisly v dzinech a rozpadlejch teniskach. Vytahli sem nahoru dva divny stany a asi pet flasek vina. Socializujeme se, pry taky studuji v Santiagu, tak se domlouvame na nejakej vecer v Bellaviste. Jeste chvili kecam s ostatnima trekerama a pak si hazim karimatku pod pristresek na vareni, prikryvam se plachtou a usinam. Dest venku se mezitim zmenil ve snih.

Punta Arenas II

Den 2

Rano se probouzim na pohodu, snidame tousty s avokadem a vyrazime znovu do mesta. Chci si koupit jizdenky do PN Torres del Paine a do Ushuaie na Ohnovy zemi. Hned s tim prvnim je ale problem, zadny primy busy nejsou. Nakonec si kupuju listek na zitra do Puerto Natales a tam pry jede odpoledne dalsi bus az do narodniho parku. Proc ne, aspon si prohlidnu i Puerto Natales. Do Ushuaie mam o neco vetsi stesti, i kdyz za tech dvanact hodin cesty chtel neskutecnejch 30 000 pesos za jednu cestu (asi 900 korun). Trochu se prochazime po meste a pak jdeme na kafe a na obed s Herim, ktery ma poledni pauzu. Jdeme potom nakoupti jeste nejaky veci na trek do Torres del Paine a trochu prochazime zona franca (pozn. red.: bezcelni zona, ktera ma prispet k osidlovani extremnich msit Chile - Iquique, Punta Arenas).

Odpoledne se shazim s Eni z Madarska, Lineu ze Svedska a jejich chilskou kamaradkou Gaby a jdeme se projit. gaby je typicka Chilotanka (pozn. red.: obyvatele ostrova Chiloe v jiznim Chile s dosti izolovanym kulturnim vyvojem) - ma cerne vlasy, modre oci a mluvi jako chlap (co se tyce slovniku). Fouka dost silenej vitr, holky tady samozrejme maji kratky sukne jako skolni uniformy... Jdeme se podivat na vyhlidku na mesto a pak na plaz na Costanere. Asi bych se tady nechtel koupat. Jeste se domlouvame na vecer.

Pak me doprovodi az domu. S Paulinou a Herym vecerime, Hery potom jde na nocni na letiste. Divame se na fotky z Torres del Paine a z argentinskyho El Calafate. Po desaty si dobalim veci a jdeme s Enie na diskoteku. Prsi neskutecnym zpusobem, takze cekame asi hodinu pod strechou na Gaby. Pak prichazi. Kozeny promoceny kalhoty, cerna bunda s kapuci, po ktery stejka voda, mokry cerny vlasy, modry oci. V ruce lahev pisca. Chilotanka... Jdeme za roh a rychle pijeme pisco jen tak, bez cocacoly. Nic moc. Divame se, jestli nekde pobliz nejsou policajti. Padaji na nas potoky vody, je to jako se sprchovat. Pisco zahrejva. S Eni vzpominame, jak se v ty divoky vychodni Evrope pije vsechno puro, bez coca coly. Pak jdeme na diskoteku. Tancujeme, bavime se, trochu pijeme.

Domu dorazim asi v pul paty.

Punta Arenas I

Den 1

Sedim v letadle, nekde pode mnou probihaji nekonecne fjordy, hory a prudky reky Aisenu. Za chvili se prekryje vyhled z okynka mrkama, aby se odkryl az ve chvili, kdy pilot otaci letadlo nad Magallanesovym prulivem. Na letisti prsi, fouak vitr. Vitejte v nejjiznejsim meste jihoamerickeho kontinentu. Jdu si pro batoh k pasum, kde me uz cekaji Paulina s Herbiertem. Jsou to pribuzny prezidentky mistni komise AFS, takze u nich muzu par dni zustat. Heri je hasic na letisti, takze docela dost cestovali za praci - Balmaceda, Puerto Williams, Antarktida a ted jso uuz nejakych dvacet let v Punta Arenas. Jejich deti studuji v Santiagu. Z letiste jsme jedeme s Paulinou do jejich bytu, Heri jeste ma na letisti nejakou praci (i kdyz prej za tech 35 let prace nezazil pozar ani jeden). K veceru jeste na rychlo projedeme mesto a pak si celej vecer povidame.

Boli me hlava z vetrnyho pristani a piva znacky Cristal, ktery sice chutna hrozne, ale LAN ho ma zdarma ve svym palubni baru. Zadarmo. At zije zevling.... Jdu spat...

Zpatky v Santiagu

Po dvou tejdnejch zpatky v Santiagu... Patagonie byla uzasnaaa... fotky a povidani zejtra....