Lorca skace....
Checo y dos chilenos arriba....
28 de julio de 2008
17 de julio de 2008
Back from the beach
Dneska jsme se vratili z plaze. Nakonec mne v AFS Chile nedovolili jet na sever, coz me mirne nastvalo... Teda mirne nastvalo je slaby slovo, ale zijeme jenom jednou, takze proc si tim otravit cely prazdniny, ze.... Takze jsme jeli do Algarrobo, coz je jedno z nejblizsich prazdninovejch stredisek u Santiaga do domu jednoho spoluzaka a pet dnu jsme delali zlo. Omlouvam se za vsechno, co jsem pred tim kdy napsal o chilsky prudernosti.... Celou dobu jsme byli bez elektriny (Drogetovi rodice nezaplatili za posledni mesic, takze byla odstrizena), takze jsme delali romantickou atmosferu a pouzivali svicky :-) Pres den jsme vzdycky sesli dolu na plaz a chvili chodili po ferii (market). Par spoluzaku si nechalo udelat nausnice, ale mne by to moc nesedlo k afru... Bohuzel byla docela zima, takze o koupani v mori jsme tentokrat fakt ani nepremejsleli. Taky jsme s Maurem natocili jeden filmecek, takze az bude na youtube, tak dam vedet. Maurovi jsem taky vymenil moje rejoicovy triko za jeho Adio, jenom si nejsem jistej, jestli ho ta vymena potesi, az si hoprohlidne pri svetle :-)
V noci jsme pak pri svickach docela slusne oslavovali prazdniny, ale Drogetuv dum to nakonec prezil, i kdyz do nej za tech nekolik dnu vstoupil dabel a jednou dokonce mesias (Gabriel)....
V noci jsme pak pri svickach docela slusne oslavovali prazdniny, ale Drogetuv dum to nakonec prezil, i kdyz do nej za tech nekolik dnu vstoupil dabel a jednou dokonce mesias (Gabriel)....
12 de julio de 2008
Image cambiado
I didn't like the shity image so I changed it.... However, I kept the shity contents..... I don't believe that it helped, but I feel better now. AFS Chile didn't permit me to go to La Tirana. Culeados de mierda. Tomorrow we are going to the beach. Carrrrrrrrrrrrretiarrrrrrrrrrrrrr.... BTW. How do u feel back home, Guro?
love to everybody
love to everybody
9 de julio de 2008
Cesta na sever 6
Ráno jsme vyrazili na prohlídku Iquique. Díky bohatství z ledkových oficin (a neskutečně dřině spousty Chilanů) tady svého času žila řada zámožných rodin, které si tu stavěli svá sídla i dokonce divadla (nejhonosnější po tom v Santiagu). Prohlídli jsme si jeden z těch domů, který sice nebyl na evropské poměry až tak zajímavý, za to měl ale atrio zastřešené vitráží patnáct krát patnáct metrů. To by také nebylo až tolik zajímavé, kdyby ta stropní vitráž nepřežila tři velká zemětřesení, kdy padaly celé domy…
Ještě jsme si všichni společně prohlídli místní muzeum. Nikdy jsem netušil, že Incké oběti byli předurčené k obětování ještě před tím, než se narodili. Pak jsme už konečně měli tři hodiny volna, které jsem strávil s Guro chozením po městě. V jednom ze stánků na náměstí jsem natrefil na Kmotra ve španělštině vydaného v Chile roku 1973. Sice má dost zničenou vazbu, ale za 600 pesos nekupte to…
Po obědě jsme šli na pláž. Asi to bylo poprvé, co jsem se koupal v zimě v moři. Na druhou stranu ale nebylo zas o tolik studenější než v létě v Maintencillu.
K odpoledni jsme pak jeli do ZOFRI, proslulé bezcelní zóny Iquique. Je to nanejvýš chaotický místo, kde není opravdu, ale opravdu nic ke koupi. Snad iPody a listy koky, ale ty se dají koupit i jinde. Naštěstí tam ale byla zmrzlinárna a taky Toni, která se na nás přišla podívat. Toni je hrozně fajn Němka, která teď bydlí v Iquique. Pozvala nás na festival do La Tirany, což pro nás bylo s Elis něco jako zjevení z nebe, protože celej den jsme přemýšleli, jak to udělat, aby nás v AFS pustili. Díky Toni :-)
Večer jsme se šli s Guro projít na pláž a trochu nasát atmosféru kasina, které bylo poblíž. Guro začala bláznit, zjevně z toho, že další den jsme měli jet do Aricy, kde bydlela první tři měsíce svého pobytu v Chile. To jí stálo málem život nebo aspoň nervy.
Ann s Naty a Cristie (všechny z USA) si odpoledne koupili v ZOFRI hennu na tetování, tak proměnili svůj pokoj na chvíli v tetovací salón. Kecal jsem chvíli s Maltem a pak se u Elis v pokoji díval na nějakou fakt divnou komedii o čtyřicetiletým panicovi. S Brianem jsme se na pokoj dostal iněco kolem čtvrtý a těšili se na své tři hodiny spánku.
Ještě jsme si všichni společně prohlídli místní muzeum. Nikdy jsem netušil, že Incké oběti byli předurčené k obětování ještě před tím, než se narodili. Pak jsme už konečně měli tři hodiny volna, které jsem strávil s Guro chozením po městě. V jednom ze stánků na náměstí jsem natrefil na Kmotra ve španělštině vydaného v Chile roku 1973. Sice má dost zničenou vazbu, ale za 600 pesos nekupte to…
Po obědě jsme šli na pláž. Asi to bylo poprvé, co jsem se koupal v zimě v moři. Na druhou stranu ale nebylo zas o tolik studenější než v létě v Maintencillu.
K odpoledni jsme pak jeli do ZOFRI, proslulé bezcelní zóny Iquique. Je to nanejvýš chaotický místo, kde není opravdu, ale opravdu nic ke koupi. Snad iPody a listy koky, ale ty se dají koupit i jinde. Naštěstí tam ale byla zmrzlinárna a taky Toni, která se na nás přišla podívat. Toni je hrozně fajn Němka, která teď bydlí v Iquique. Pozvala nás na festival do La Tirany, což pro nás bylo s Elis něco jako zjevení z nebe, protože celej den jsme přemýšleli, jak to udělat, aby nás v AFS pustili. Díky Toni :-)
Večer jsme se šli s Guro projít na pláž a trochu nasát atmosféru kasina, které bylo poblíž. Guro začala bláznit, zjevně z toho, že další den jsme měli jet do Aricy, kde bydlela první tři měsíce svého pobytu v Chile. To jí stálo málem život nebo aspoň nervy.
Ann s Naty a Cristie (všechny z USA) si odpoledne koupili v ZOFRI hennu na tetování, tak proměnili svůj pokoj na chvíli v tetovací salón. Kecal jsem chvíli s Maltem a pak se u Elis v pokoji díval na nějakou fakt divnou komedii o čtyřicetiletým panicovi. S Brianem jsme se na pokoj dostal iněco kolem čtvrtý a těšili se na své tři hodiny spánku.
Cesta na sever 5
Na další únavnou cestou pouští jsme sedli v úterý ráno. Chvíli jsme se bavili sledováním neuvěřitelně dlouhé fronty před hraniční kontrolou (San Pedro je sice od hranice vzdálený asi třicet kilometrů, ale kvůli vysokým výškám tam nemá Chile žádnou stálou kontrolu. Všichni ale stejně kontrolu projdou, kvůli chytrému systému vstupních a výstupních razítek, který kdysi náhodou vyvinula jihoamerická byrokracie a který sice nezamezí pašování drog, zato ale spolehlivě vždycky na hranicích zdrží.) Pak se dal autobus do pohybu a my zase sledovali poušť. Cestou jsme potkali nějaký zvířata, ale už to začínala být nuda. Navíc pouštěli jakýsi americký film. Za chvíli jsme usnul.
Cestou k Antofagastě jsme zastavili v supermarketu v Calamě. Nejdřív jsem si chtěl koupit bílou čokoládu Milka, ale pak se rozhodl svých pět set pesos investovat jinak. Za drobnou minci jsem dostal pytlík balónků, takže zase aspoň bylo v autobuse co dělat. Pohazovali jsme je různě po sobě (pro pamětníky podotýkám, že tam nebyl žádný Kotlík, který by řval „Víte, co se mohlo stát.“) nakonec jsme zjistili, že balónky drží u stropu díky klimatizaci samy… No, dokážete si představit veselejší cestu?
Míjeli jsme obrovské měděné doly, velké obrazce z kamení na stráních, které značily staré incké stezky, a kolem druhý hodiny jsme přijeli na jeden z nejdivnějších hřbitovů, jaký jsem kdy viděl. Uprostřed pouště byl ohrazený prostor tak třista krát třista metrů a v něm spoustu dřevěných křížů. Některé hroby měly navíc ještě kolem sebe něco jako ohrádku dětské postýlky… Během ledkové horečky přišlo do Atacamy spousta lidí ze středního a jižního Chile, ale podmínky byly víc než tvrdý. Slunce, nedostatek vody, nedostatek jídla. Úmrtnost novorozenců byla víc jak padesát procent, a tak spousta hrobů nese nápisy jako „Narozený a zesnulý dne 12. ledna 1932“ a podobné. Procházeli jsme se s Gurou mezi těma křížema a ani moc nemluvili…
Odpoledne jsme se stavili v oáze Pica, kde jsou super termální lázně. Asi na dvě hodiny jsme se naložili do vody a pak popíjeli mangovou šťávu u stánků s ovocem. Odtud jsme se přesunuli do La Tirany, kde je dosti bizarní kostel de la Virgen de Carmen. Je to zřejmě nejdůležitější poutní místo v Chile a v první polovině července se zde koná obrovská pouť. Celou legendu snad až se vrátím z La Tirany sedmnáctýho…
Do Iquique jsme dorazili už za tmy, všude svítily reklamy na nakupování v bezcelní zóně ZOFRI, kterou je Iquique proslulý. Ubytovali jsme se v hezkým hotelu poblíž pláže a já si zrovna říkla, že bych takhle mohl žít celej život. Přes den sedět v autobuse, dívat se na blbý filmy, kecat s kamarádkama, občas udělat nějaký fotky a pak si nad ránem lehnout do hotelový postele.
Po večeři jsme ještě šli na chvíli na pláž, ale ani jsme se nekoupali ,jenom jsme si zahráli Král vysílá své vojsko. To už jsem vážně dlouho nehrál, ale docela zábava.
Cestou k Antofagastě jsme zastavili v supermarketu v Calamě. Nejdřív jsem si chtěl koupit bílou čokoládu Milka, ale pak se rozhodl svých pět set pesos investovat jinak. Za drobnou minci jsem dostal pytlík balónků, takže zase aspoň bylo v autobuse co dělat. Pohazovali jsme je různě po sobě (pro pamětníky podotýkám, že tam nebyl žádný Kotlík, který by řval „Víte, co se mohlo stát.“) nakonec jsme zjistili, že balónky drží u stropu díky klimatizaci samy… No, dokážete si představit veselejší cestu?
Míjeli jsme obrovské měděné doly, velké obrazce z kamení na stráních, které značily staré incké stezky, a kolem druhý hodiny jsme přijeli na jeden z nejdivnějších hřbitovů, jaký jsem kdy viděl. Uprostřed pouště byl ohrazený prostor tak třista krát třista metrů a v něm spoustu dřevěných křížů. Některé hroby měly navíc ještě kolem sebe něco jako ohrádku dětské postýlky… Během ledkové horečky přišlo do Atacamy spousta lidí ze středního a jižního Chile, ale podmínky byly víc než tvrdý. Slunce, nedostatek vody, nedostatek jídla. Úmrtnost novorozenců byla víc jak padesát procent, a tak spousta hrobů nese nápisy jako „Narozený a zesnulý dne 12. ledna 1932“ a podobné. Procházeli jsme se s Gurou mezi těma křížema a ani moc nemluvili…
Odpoledne jsme se stavili v oáze Pica, kde jsou super termální lázně. Asi na dvě hodiny jsme se naložili do vody a pak popíjeli mangovou šťávu u stánků s ovocem. Odtud jsme se přesunuli do La Tirany, kde je dosti bizarní kostel de la Virgen de Carmen. Je to zřejmě nejdůležitější poutní místo v Chile a v první polovině července se zde koná obrovská pouť. Celou legendu snad až se vrátím z La Tirany sedmnáctýho…
Do Iquique jsme dorazili už za tmy, všude svítily reklamy na nakupování v bezcelní zóně ZOFRI, kterou je Iquique proslulý. Ubytovali jsme se v hezkým hotelu poblíž pláže a já si zrovna říkla, že bych takhle mohl žít celej život. Přes den sedět v autobuse, dívat se na blbý filmy, kecat s kamarádkama, občas udělat nějaký fotky a pak si nad ránem lehnout do hotelový postele.
Po večeři jsme ještě šli na chvíli na pláž, ale ani jsme se nekoupali ,jenom jsme si zahráli Král vysílá své vojsko. To už jsem vážně dlouho nehrál, ale docela zábava.
7 de julio de 2008
Cesta na sever 4
Cesta na sever 4
Noc v hostelerii v San Pedro de Atacama byla fakt super, hlavně proto, že jsme se konečně tochu vyspali. Ráno jsme po snídani vedeni naším skvělým průvodcem Jorgem vyběhli na prohlídku San Pedra de Atacama. Bylo krásné svěží ráno s modrou oblohou, která se uprostřed pouště zatahuje opravdu málokdy, a tak jsme se trošku prošli prašnými uličkami městečka plného gringos, obchodů se suvenýry a krásného nového dne. Chvíli jsme postáli před nejstarším dochovaným domem města (1540, což z něj dělá jeden z nejstarších domů v Chile) Casa Incaica. Docela obdivuhodné je, že je celý z nepálených cuhel včetně střechy (prší tady opravu jenom jednou za několik let) a také to, že tu přespal Pedro de Valdivia, zakladatel Chile. Prohlídli jsme si muzeum precolombínských kultur. Představte si, že hlavní vliv peruánských kmenů, které pronikly na území Norte Grande, bylo v užívání halucinogenů při obřadech a také uctívání jakési Hvězdné brány (ve skutečnosti Puerta del Sol) někde poblíž jezera Titicaca. Pak ovšem přišli Inkové, zahájili celkem efektivní okupaci a na Hvězdnou bránu se zase trochu zapomnělo, než tady začal kopat jakýsi Belgičan Gustavo le Paige v roce 1955. Podle LP jedno z nejlepších muzeí v Jižní Americe. I mně se líbilo.
Kostel na náměstí byl bohužel zavřený, takže jsme se s Guro (NOR) vydali na prohlídku města. Prolezli jsme snad všechny obchody, probírali se neskutečným množstvím pohledů, předražených peruánských textílií, listů koky a blikajících zapalovačů s nápisem „San Pedro de Atacama“. Ještě, že bylo mimo sezónu, jinak by u každého koženého přívěsku na klíče s vytlačeným obrázkem lamy stál aspoň jeden gringo. Anebo to možná bylo tím, že ráno všichni odjeli na prohlídku gejzírů Taito. My jsem si to ovšem s Bosorkou docela užívali, fotili se uprostřed ulice a povídali si s prodavačema o situaci v Peru.
U oběda jsem si po dlouhý době pokecal s Johnem (USA) a jen tak mimochodem se mi zmínil, že před dvěma rukama jel do střdní Evropy. Prej začali se sestrou v Košicích (asi bych mu to nevěřil, kdyby netvrdil, že jeho sestra tam měla přítele). „Bylo to tam dost levný,“ víc mi toho sice říct o tom východoslovenským městě opředeným tolika pověstmi říct nedokázal, ale potom co mi o tři dny dříve řekl Malte (GER), že tam jeli se školou na výměnu, mu věřím. John z Košic pokračoval do Blavy, Vídně a skončil v Praze. Ještě do teď vzpomíná na absinth… Naše zelené zlato….
Kolem třetí jsme nasedli do autobusu a vyjeli do pouště. Nebo spíš než do pouště, do Altiplana. Krajina je tam neuvěřitelně plochá a pak se najednou zvedne do pětitisícových poloh (San Pedro je 2500). Obloha je skoro celý rok modrá a vzduch neuvěřitelně čitý, takže hory, který vypadají vzdálený dvacet kilometrů, jsou ve skutečnosti vzdálené osmdesát. Prší tady jen občas v létě, při takzvaném Invierno Boliviano (bolivijská zima), když je v lednu a únoru jižním Atlantiku větší výpar a mraky doputují přes Venezuelu a Bolívii až do Chile. Ve vyšších polohách pak i dokonce sněží.
Po hodině jízdy jsme vystoupil v nejbližším salaru (mělká solná jezera na Altiplanu) jménem Chaxa a vyrazili sledovat plameňáky (flamencos). Jedna z nejhezčích přírodních rezervací, jaký jsem kdy viděl, všude kolem modrý jezírka, růžový plameňáci a modrý jezírka. Jorge nám do toho poskytnul dost slušnej ornitologickej výklad včetně informace, že páření trvá u plameňáků přesně 15 sekund a odehrává se přesně jednou do roka. No, nechtěl bych být plameňákem, i když každej gringo, kterej je chce v rezervaci vidět, zaplatí pět babek.
Z Laguny Chaxa jsme jeli do Valle de Luna, Měsíčního údolí. S tím místem z jakési knížky od Viewegha jisté generace, Jaroslava Foglara, to nemělo mnoho společného. Nejdřív jsme prolezli pár solných jeskyní, kde jsme si jako správní blonďatí turisté svítili mobilama, a při západu slunce se konečně dostali do Valle de Luna. Vyšli jsme nahoru na hřeben sice už chvíli po západu (to víte výška skoro tři tisíce a zhýralý život výměnných studentů vám trochu zhorší výkon při sprintu po pískových dunách). Naštěstí ale vyšel měsíc, takže jsme nemuseli znova vytahovat mobily, abychom viděli na hřebínku. Bylo dokonce vidět natolik, že jsem cestou zpátky Rebeccu (AUSSIE) učil tancovat polku. U autobusu jsem ještě posbíral pár kamínků z Atacamy a vyrazili jsme za poslechu Ameriky od Lucie (tedy spíš já za poslechu) do San Pedra.
Po večeři jsme vyrazili trochu užít nočního života Mekky backpackerů v Chile (LP). Vybral jsem si ale asi špatně my „hanging brohers“, protože Ann s Cristie a několika dalšími hledali palačinkárnu a ne hospodu. Nakonec jsem radši doprovodil Guro, který se udělalo špatně, do hotelu. Naštěstí jsem pak před bránou potkal Briana (USA) s Fachi (FR), Elis (FIN), Němkama a Rakušankama. Vyrazil ijsme do nejbližší hospody. Nejdřív jsme potkali docela sympatickýho chlápka, kterej pracoval jako naháněč gringů pro nejbližší hospodu. Chvíli jsme kecali a pak z hospody vylezly dvě namol Australanky. Jedna se snažila druhou dovlíct do hostelu, ta ale chtěla pařit dál. Přišlo mi to jako lepší doporučení než od autorů průvodců Raugh Guide, tak jsme vlezli dovnitř. Uprostřed místnosti stály velký otevřený kamna, ve kterých se topilo dřevem, takže bylo i docela teplo.
Sedli jsme si ke stolu a objednali kolu (zoufalství, ale AFS nás mohlo kdykoliv vrátit zpátky do Santiaga……). Pak si k nám přisednul ten chlápek-naháněč gringů a dost dlouho jsme kecali. Docela fajn týpek, Urugajec s divným přízvukem (říkaj jako Argentinci š místo j), tak jsme si povídali o Punto de Este a Bolívii. Popili jsme něco piskoly (s pokročilejší hodinou upadal strach) a mojita. Od Leny (RAK) jsem vyzevloval cigaretu a navzdory podvečerní lekci ve Valle de Luna si zapálil, prostě pohoda. Zjistil jsem, že Brian žil až do svejch jedenácti let ve střední Americe (je fakt, že jeho španělština byla na gringa docela dobrá, ale na to, že tam žil jedenáct let….). Elisa nám vyprávěla o párty ve Finsku a vejletech za levným alkoholem do Estonska a Fachi začala na baru balit nějakýho chlapa, kterej se pak ukázal bejt vysokohorským vůdcem. Napůl Chilan, napůl Kanaďan z Quebecu. Dělá hlavně hory nad šest tisíc a do San Pedra původně přijel na prázdniny. Zůstal a teď vodí gringos na okolní šestky. Příští rok se ale chystá studovat do Evropy, tak jsem ho pozval do Čech na písky. Jak ten večer skončil ani radši nechtějte vědět, ale dorazili jsme všichni z hospody v pohodě a ani nás neposlali zpátky do Santiaga… I když je fakt, že na carrete, na kterou nás naši noví známí pozvali, jsme už nešli…
Noc v hostelerii v San Pedro de Atacama byla fakt super, hlavně proto, že jsme se konečně tochu vyspali. Ráno jsme po snídani vedeni naším skvělým průvodcem Jorgem vyběhli na prohlídku San Pedra de Atacama. Bylo krásné svěží ráno s modrou oblohou, která se uprostřed pouště zatahuje opravdu málokdy, a tak jsme se trošku prošli prašnými uličkami městečka plného gringos, obchodů se suvenýry a krásného nového dne. Chvíli jsme postáli před nejstarším dochovaným domem města (1540, což z něj dělá jeden z nejstarších domů v Chile) Casa Incaica. Docela obdivuhodné je, že je celý z nepálených cuhel včetně střechy (prší tady opravu jenom jednou za několik let) a také to, že tu přespal Pedro de Valdivia, zakladatel Chile. Prohlídli jsme si muzeum precolombínských kultur. Představte si, že hlavní vliv peruánských kmenů, které pronikly na území Norte Grande, bylo v užívání halucinogenů při obřadech a také uctívání jakési Hvězdné brány (ve skutečnosti Puerta del Sol) někde poblíž jezera Titicaca. Pak ovšem přišli Inkové, zahájili celkem efektivní okupaci a na Hvězdnou bránu se zase trochu zapomnělo, než tady začal kopat jakýsi Belgičan Gustavo le Paige v roce 1955. Podle LP jedno z nejlepších muzeí v Jižní Americe. I mně se líbilo.
Kostel na náměstí byl bohužel zavřený, takže jsme se s Guro (NOR) vydali na prohlídku města. Prolezli jsme snad všechny obchody, probírali se neskutečným množstvím pohledů, předražených peruánských textílií, listů koky a blikajících zapalovačů s nápisem „San Pedro de Atacama“. Ještě, že bylo mimo sezónu, jinak by u každého koženého přívěsku na klíče s vytlačeným obrázkem lamy stál aspoň jeden gringo. Anebo to možná bylo tím, že ráno všichni odjeli na prohlídku gejzírů Taito. My jsem si to ovšem s Bosorkou docela užívali, fotili se uprostřed ulice a povídali si s prodavačema o situaci v Peru.
U oběda jsem si po dlouhý době pokecal s Johnem (USA) a jen tak mimochodem se mi zmínil, že před dvěma rukama jel do střdní Evropy. Prej začali se sestrou v Košicích (asi bych mu to nevěřil, kdyby netvrdil, že jeho sestra tam měla přítele). „Bylo to tam dost levný,“ víc mi toho sice říct o tom východoslovenským městě opředeným tolika pověstmi říct nedokázal, ale potom co mi o tři dny dříve řekl Malte (GER), že tam jeli se školou na výměnu, mu věřím. John z Košic pokračoval do Blavy, Vídně a skončil v Praze. Ještě do teď vzpomíná na absinth… Naše zelené zlato….
Kolem třetí jsme nasedli do autobusu a vyjeli do pouště. Nebo spíš než do pouště, do Altiplana. Krajina je tam neuvěřitelně plochá a pak se najednou zvedne do pětitisícových poloh (San Pedro je 2500). Obloha je skoro celý rok modrá a vzduch neuvěřitelně čitý, takže hory, který vypadají vzdálený dvacet kilometrů, jsou ve skutečnosti vzdálené osmdesát. Prší tady jen občas v létě, při takzvaném Invierno Boliviano (bolivijská zima), když je v lednu a únoru jižním Atlantiku větší výpar a mraky doputují přes Venezuelu a Bolívii až do Chile. Ve vyšších polohách pak i dokonce sněží.
Po hodině jízdy jsme vystoupil v nejbližším salaru (mělká solná jezera na Altiplanu) jménem Chaxa a vyrazili sledovat plameňáky (flamencos). Jedna z nejhezčích přírodních rezervací, jaký jsem kdy viděl, všude kolem modrý jezírka, růžový plameňáci a modrý jezírka. Jorge nám do toho poskytnul dost slušnej ornitologickej výklad včetně informace, že páření trvá u plameňáků přesně 15 sekund a odehrává se přesně jednou do roka. No, nechtěl bych být plameňákem, i když každej gringo, kterej je chce v rezervaci vidět, zaplatí pět babek.
Z Laguny Chaxa jsme jeli do Valle de Luna, Měsíčního údolí. S tím místem z jakési knížky od Viewegha jisté generace, Jaroslava Foglara, to nemělo mnoho společného. Nejdřív jsme prolezli pár solných jeskyní, kde jsme si jako správní blonďatí turisté svítili mobilama, a při západu slunce se konečně dostali do Valle de Luna. Vyšli jsme nahoru na hřeben sice už chvíli po západu (to víte výška skoro tři tisíce a zhýralý život výměnných studentů vám trochu zhorší výkon při sprintu po pískových dunách). Naštěstí ale vyšel měsíc, takže jsme nemuseli znova vytahovat mobily, abychom viděli na hřebínku. Bylo dokonce vidět natolik, že jsem cestou zpátky Rebeccu (AUSSIE) učil tancovat polku. U autobusu jsem ještě posbíral pár kamínků z Atacamy a vyrazili jsme za poslechu Ameriky od Lucie (tedy spíš já za poslechu) do San Pedra.
Po večeři jsme vyrazili trochu užít nočního života Mekky backpackerů v Chile (LP). Vybral jsem si ale asi špatně my „hanging brohers“, protože Ann s Cristie a několika dalšími hledali palačinkárnu a ne hospodu. Nakonec jsem radši doprovodil Guro, který se udělalo špatně, do hotelu. Naštěstí jsem pak před bránou potkal Briana (USA) s Fachi (FR), Elis (FIN), Němkama a Rakušankama. Vyrazil ijsme do nejbližší hospody. Nejdřív jsme potkali docela sympatickýho chlápka, kterej pracoval jako naháněč gringů pro nejbližší hospodu. Chvíli jsme kecali a pak z hospody vylezly dvě namol Australanky. Jedna se snažila druhou dovlíct do hostelu, ta ale chtěla pařit dál. Přišlo mi to jako lepší doporučení než od autorů průvodců Raugh Guide, tak jsme vlezli dovnitř. Uprostřed místnosti stály velký otevřený kamna, ve kterých se topilo dřevem, takže bylo i docela teplo.
Sedli jsme si ke stolu a objednali kolu (zoufalství, ale AFS nás mohlo kdykoliv vrátit zpátky do Santiaga……). Pak si k nám přisednul ten chlápek-naháněč gringů a dost dlouho jsme kecali. Docela fajn týpek, Urugajec s divným přízvukem (říkaj jako Argentinci š místo j), tak jsme si povídali o Punto de Este a Bolívii. Popili jsme něco piskoly (s pokročilejší hodinou upadal strach) a mojita. Od Leny (RAK) jsem vyzevloval cigaretu a navzdory podvečerní lekci ve Valle de Luna si zapálil, prostě pohoda. Zjistil jsem, že Brian žil až do svejch jedenácti let ve střední Americe (je fakt, že jeho španělština byla na gringa docela dobrá, ale na to, že tam žil jedenáct let….). Elisa nám vyprávěla o párty ve Finsku a vejletech za levným alkoholem do Estonska a Fachi začala na baru balit nějakýho chlapa, kterej se pak ukázal bejt vysokohorským vůdcem. Napůl Chilan, napůl Kanaďan z Quebecu. Dělá hlavně hory nad šest tisíc a do San Pedra původně přijel na prázdniny. Zůstal a teď vodí gringos na okolní šestky. Příští rok se ale chystá studovat do Evropy, tak jsem ho pozval do Čech na písky. Jak ten večer skončil ani radši nechtějte vědět, ale dorazili jsme všichni z hospody v pohodě a ani nás neposlali zpátky do Santiaga… I když je fakt, že na carrete, na kterou nás naši noví známí pozvali, jsme už nešli…
6 de julio de 2008
Importaciones Chilenas II
actualizado 6.7. 22.30 (Santiago de Chile)
Tak mi vcera prisel balik od rodicu (dekujuuuuuuuuuuu) s nejakejma vecma o Cesky Republice a taky s knizkou od Martina Reinera Plachy milionar prichazi. Precetl jsem ji za jeden vecer a zjistil, ze trosku prestavam rozumet cesky realite. Co budu delat az se vratim, to fakt nevim. Taky mi bylo divny, ze ctu a vsemu rozumim na poprvy. Videl jsem zase po nejaky dobe La Dolce Vita. Reknu vam, ten film fakt miluju. Kdyz se Mastorianni v cernych brylich snazi psat v nejaky zapadly kavarne na pobrezi a porad mu vola Ema... Taky jsem zjistil, ze italstina je fakt podobna spanelstine.
O vikendu jsem sel na dve party. Jedna byla v klubu, asi tak trista lidi, druha trochu mensi v jednom dome - asi sto lidi.
Mezitim jsme stacili vypit obe flasky absinthu, ktery mi poslal Marty. Promenil se tak v cteneho boha de carretes. Sice to Chilani pili z vicka od flasky (protoze to nebylo s kolou), ale i tak to bylo zabavny. Ani jsme nestacili zkusit B 52, snad priste. Vypada t, ze si asi zaridim zasilkovou firmu, protoze kazdy ted chce aspon jednu flasku.
Na anglictine jsme videli Eurotrip. Docela fajn komedie, docela jsem se nasmal, i kdyz ostatni nechapali, co je tak chistoso na tom, ze ty gringos prijeli do Bratislavy. Rekl jsem, ze je to neco jako Puente Alto Evropy (Puente Alto je mistni chudinska ctvrt, ktera je dost nebezpecna). Taky bylo fajn zase videt ulice Prahy, i kdyz to mela byt Pariz, Amsterdam nebo Berlin... Vypada to, ze Praha je takovej stred vesmiru, kdyz to tak vidim.... Je uplne, ale uplne vsude. I kdyz treba maskovana za uplne jiny mesto...
Meli jsme fajn hodinu zemepisu (kterej mame jenom ted dva tejdny, opakovani k maturite). Asi dvacet minut si tam povidali, jak je krasny zemetreseni, auta na ulici se vlni, zed dela vlnky, atd... Proste Chilani.
Taky mam jednu perlikcu z hodiny zempisu na zaver:
"La niña está caliente."
na pozadani vysvetlim v mailu....
Tak mi vcera prisel balik od rodicu (dekujuuuuuuuuuuu) s nejakejma vecma o Cesky Republice a taky s knizkou od Martina Reinera Plachy milionar prichazi. Precetl jsem ji za jeden vecer a zjistil, ze trosku prestavam rozumet cesky realite. Co budu delat az se vratim, to fakt nevim. Taky mi bylo divny, ze ctu a vsemu rozumim na poprvy. Videl jsem zase po nejaky dobe La Dolce Vita. Reknu vam, ten film fakt miluju. Kdyz se Mastorianni v cernych brylich snazi psat v nejaky zapadly kavarne na pobrezi a porad mu vola Ema... Taky jsem zjistil, ze italstina je fakt podobna spanelstine.
O vikendu jsem sel na dve party. Jedna byla v klubu, asi tak trista lidi, druha trochu mensi v jednom dome - asi sto lidi.
Mezitim jsme stacili vypit obe flasky absinthu, ktery mi poslal Marty. Promenil se tak v cteneho boha de carretes. Sice to Chilani pili z vicka od flasky (protoze to nebylo s kolou), ale i tak to bylo zabavny. Ani jsme nestacili zkusit B 52, snad priste. Vypada t, ze si asi zaridim zasilkovou firmu, protoze kazdy ted chce aspon jednu flasku.
Na anglictine jsme videli Eurotrip. Docela fajn komedie, docela jsem se nasmal, i kdyz ostatni nechapali, co je tak chistoso na tom, ze ty gringos prijeli do Bratislavy. Rekl jsem, ze je to neco jako Puente Alto Evropy (Puente Alto je mistni chudinska ctvrt, ktera je dost nebezpecna). Taky bylo fajn zase videt ulice Prahy, i kdyz to mela byt Pariz, Amsterdam nebo Berlin... Vypada to, ze Praha je takovej stred vesmiru, kdyz to tak vidim.... Je uplne, ale uplne vsude. I kdyz treba maskovana za uplne jiny mesto...
Meli jsme fajn hodinu zemepisu (kterej mame jenom ted dva tejdny, opakovani k maturite). Asi dvacet minut si tam povidali, jak je krasny zemetreseni, auta na ulici se vlni, zed dela vlnky, atd... Proste Chilani.
Taky mam jednu perlikcu z hodiny zempisu na zaver:
"La niña está caliente."
na pozadani vysvetlim v mailu....
3 de julio de 2008
Language corner
Hijo de puta (Español de Chile): motherfucker (Inglés), filo da puta (Portugés), Mutterficker (Alemán), hijo de prostituta (Español de Perú)
V jednom kole
16 de junio 2008, Autopista Cinco Norte-Sur, the all man participants of our tour in the wheel... my face is under the Jonh's one...
2 de julio de 2008
Bosorka
Mi Maga… Qué supones que hago contigo? Sabes que, no eres una persona fácil para aprender… Malte dice loca… Yo digo La Maga… Nada más, nada menos. Pero creo que voy a recordarte. Si no para simepre, a menos por unos años sí... Era una broma, sorry. Cuando te hablé por primera vez en la playa en Caldera, no esperaba tanta personalidad, de verdad. Eres una de las más interesantes personas que encontré... Algúna vez quisiera pasar alguno tiempo contigo. Sufrir todas tus humores y volverme lentamente loco. O mejor no te encotntrar ni el miercolés en La Moneda... Quién sabe... En realidad a mi no me importa que te vas en una semana más. Puede ser cruel, pero solo quiero salvar mi vida, cachai? No me enamoré mucho tiempo (ni de ti, sorry) y posiblemente es mejor así. Mejor que estámos amigos así como estámos ahora. Malte me dijó que piensas que estoy enamorado de tí. En realidad no es verdad, solamente me gustas, cachai? Y además hay cierta.... cierta fascinación.
En verdad me gustas. Me gusta toda tu personalidad... Tus humores, tus poleras rosadas, tu sonrisa. Parece como cuando te cambiaras todos los momentos, como cuando fueras todos ratos otra. Me gusta que eres celosa, se nota, pero no me improta ni en menos.
De verdad quiero encontrarte. Un día en cualquier lugar, no improta cuando, no importa dónde. Quizá en Galeloipigen, quizá en una fiesta en Praga, quizá en cualquier otro lugar del mundo, porqué sé que estás igual que yo... No nos importan estas cosas.
Tampoco te importa con quién erés, cierto? Lo noté en el tour cuando estabas la mejor amiga de todas mujeres con cuales yo hablaba y querías alejarme lo más posible de ellas... Demasiado orgulloso de mi parte? Posiblemente, no importa.
Cunado estoy escribiendo esto y recordando todo que ocurrió durante las úllimas dos semanas... Quizá estoy un poco triste que te vas a Noruega próximo martes. Me gusta pasar tiempo contigo, nadie nunca sabe que se va a ocurir.
Cuidate mucho y espero que nos veremos un día.
un cualquier día
en un cualquier lugar
te encontré de nuevo
abrazado a La Maga
cuidate
En verdad me gustas. Me gusta toda tu personalidad... Tus humores, tus poleras rosadas, tu sonrisa. Parece como cuando te cambiaras todos los momentos, como cuando fueras todos ratos otra. Me gusta que eres celosa, se nota, pero no me improta ni en menos.
De verdad quiero encontrarte. Un día en cualquier lugar, no improta cuando, no importa dónde. Quizá en Galeloipigen, quizá en una fiesta en Praga, quizá en cualquier otro lugar del mundo, porqué sé que estás igual que yo... No nos importan estas cosas.
Tampoco te importa con quién erés, cierto? Lo noté en el tour cuando estabas la mejor amiga de todas mujeres con cuales yo hablaba y querías alejarme lo más posible de ellas... Demasiado orgulloso de mi parte? Posiblemente, no importa.
Cunado estoy escribiendo esto y recordando todo que ocurrió durante las úllimas dos semanas... Quizá estoy un poco triste que te vas a Noruega próximo martes. Me gusta pasar tiempo contigo, nadie nunca sabe que se va a ocurir.
Cuidate mucho y espero que nos veremos un día.
un cualquier día
en un cualquier lugar
te encontré de nuevo
abrazado a La Maga
cuidate
The North Tour 3
The third day of our tour we got on the bus at 8.00 just after the breakfast. It was a very lazy day cause we spent it all in the bus. In the morning I slept little bit and then I spoke a lot to the others. We were very happy to have so much time to speak again. We were passing through the desert without any cities or villages. The only thing around us was sand and a lot of dry rocks and dunes. The highway was the only feature of life in the country.
After two o’clock pm we were passing a very rare statue – La mano del desierto made by a Chilean artist whose name I have forgotten. Anyway he has one more statue like this in Uruguay in Punto del Este and now there is an exhibition in the Universidad Católica in Santiago if you would like to know more… According to what our guide said is a reminiscence of people who came to Atacama during the so called “Fiebra de Salitrena” to make a fortune in the niter industry but ended with hard jobs in “oficinas de salitre” working under hard conditions of desert and developed capitalism (for example the workers in the oficinas didn’t get their salary in real money, but in fiches that didn’t have any value and just could be used in the oficina to buy expensive food). When the Germans engineers in the thirties developed the niter artificial, many of these oficinas closed down (the last one in the sixties) and many people moved back to Santiago creating “Poblaciones callampas” (Mushroom neighborhoods) which are also known by theirs Portugal name falavelas.
We took some pics with the hand, got tanned little bit by the shiny sun of Atacama Desert and again got on the bus. After one hour ride we stopped in the first village we were going through since the morning. A gas station, cobber mine, restaurant and a few houses. The restaurant was little bit dirty, but like I always imagine places like this one… And what more, there war a cold coke… What more could we wish? After the lunch we were watching the road a moment (there are not many more things to do in a desert…) and realized, that only lorries and buses pass by. Seems that nobody travels through the desert on his own. Maybe a good idea for a great adventure…. Maybe to realize Motorcycle Diaries one day…
In the afternoon we did presentation of our countries – singing a song. I very like the New Zealand on – Kiwi kid… a nice kind of nationalism, I really liked it. I, like the only Czech in the groups sang with the help of Lachlan “Jede, jede mašinka” and was happy to get it over. Than we played some games in the groups like “collect eight pairs of jeans and tie them”. Fortunately there were enough of Europeans to do these crazy games, because the Americans (from all the parts) are little bit… let’s say conservative… I would have never supposed before that the mentality most similar to the Czech one is among the 13 nations aboard is the French one (I miss you Fachi!!!!). More about the cultural diversity maybe later....
By the evening (with temperature falling down quickly) we came to another village (formed around a police station) and found there a big tipper (but a REALLY BIG ONE). They are used a lot in the cobber mines in Atacama Desert (cobber is the export article number one). We took some pics in the middle of the huge wheel and continued to San Pedro de Atacama. During the ride we were watching a movie called “El Ilusionista” about an illusionist on the Austrian-Hungary court in the end od 19th century. It was partly taken in Vienna, Prague and also Konopiště so I was little bit moved by seeing Kozí ulice (including the house of La Casa blů…). In the night we came to San Pedro de Atacama, had some dinner, visited a pub in the town and than were talking till the late night with Elisa (FIN), Lachlan (NZ) and Malte (GER).
After two o’clock pm we were passing a very rare statue – La mano del desierto made by a Chilean artist whose name I have forgotten. Anyway he has one more statue like this in Uruguay in Punto del Este and now there is an exhibition in the Universidad Católica in Santiago if you would like to know more… According to what our guide said is a reminiscence of people who came to Atacama during the so called “Fiebra de Salitrena” to make a fortune in the niter industry but ended with hard jobs in “oficinas de salitre” working under hard conditions of desert and developed capitalism (for example the workers in the oficinas didn’t get their salary in real money, but in fiches that didn’t have any value and just could be used in the oficina to buy expensive food). When the Germans engineers in the thirties developed the niter artificial, many of these oficinas closed down (the last one in the sixties) and many people moved back to Santiago creating “Poblaciones callampas” (Mushroom neighborhoods) which are also known by theirs Portugal name falavelas.
We took some pics with the hand, got tanned little bit by the shiny sun of Atacama Desert and again got on the bus. After one hour ride we stopped in the first village we were going through since the morning. A gas station, cobber mine, restaurant and a few houses. The restaurant was little bit dirty, but like I always imagine places like this one… And what more, there war a cold coke… What more could we wish? After the lunch we were watching the road a moment (there are not many more things to do in a desert…) and realized, that only lorries and buses pass by. Seems that nobody travels through the desert on his own. Maybe a good idea for a great adventure…. Maybe to realize Motorcycle Diaries one day…
In the afternoon we did presentation of our countries – singing a song. I very like the New Zealand on – Kiwi kid… a nice kind of nationalism, I really liked it. I, like the only Czech in the groups sang with the help of Lachlan “Jede, jede mašinka” and was happy to get it over. Than we played some games in the groups like “collect eight pairs of jeans and tie them”. Fortunately there were enough of Europeans to do these crazy games, because the Americans (from all the parts) are little bit… let’s say conservative… I would have never supposed before that the mentality most similar to the Czech one is among the 13 nations aboard is the French one (I miss you Fachi!!!!). More about the cultural diversity maybe later....
By the evening (with temperature falling down quickly) we came to another village (formed around a police station) and found there a big tipper (but a REALLY BIG ONE). They are used a lot in the cobber mines in Atacama Desert (cobber is the export article number one). We took some pics in the middle of the huge wheel and continued to San Pedro de Atacama. During the ride we were watching a movie called “El Ilusionista” about an illusionist on the Austrian-Hungary court in the end od 19th century. It was partly taken in Vienna, Prague and also Konopiště so I was little bit moved by seeing Kozí ulice (including the house of La Casa blů…). In the night we came to San Pedro de Atacama, had some dinner, visited a pub in the town and than were talking till the late night with Elisa (FIN), Lachlan (NZ) and Malte (GER).
1 de julio de 2008
Krank
Heute bin ich krank und bin nicht in die Schule gegangen. Seit eine Woche war ich erkältet und hatte Husten und so heute blieb ich im Bett. Gestern gingen wir nach Fantasilandia, ein Vergnügungspark in Santiago. Wir waren fünf – Guro aus Norwegen, Malte aus Deutschland, Natalia (eine Gringa), seine Chilenische Schwester Marianne und ich. Wir hatten vielen Spass, weil die Leute aus unsere internationale Gruppe sehr unterhaltsam sind. An der andere Seite war es ein bisschen traurig und melancholisch, weil Guro geht in eine Woche zurück nach Norwegen. Wir probierten fast alle Attraktionen und dann führten wir nach Hause der Natalia und Marianne. Malte machte die Hausaufgaben der Marianne (sie eine deutsche Gymnasium besucht) und Natalia machte die Plinsen. Dann wir haben die Plinsen, die sehr lecker waren, gegessen und mit die Mariannes Familie kennen gelernt. Seine Mutti ist aus Japan, wo seine jüngere Dochter jetzt studiert. Unsere once (so heisst man in chilenische Spanisch eine Jause), weil Papá der Marianne ein Spassvogel ist. Dann Mariannes Mutti holt uns auf der Station der Metro ab und wir haben „Adios“ Guro gesagt, weil sie 7. Juli nach seine Hause in Norwegen fliegt. Mit die anderen Studenten wollen wir nächste Wochenende nach Viña del Mar ins Wohnung der Mariannes Familia. Malte werde das organisieren, weil wie eine richtige Deutscher sehr verlässig ist und weiß wie die Ordnung machen. Zum Ende führe ich mit der Metro (mehr wie 20 Stationen) auf der Hauptbahnhof und schaffte ich der Zug um 21.30. Meine Mutter führte abhebenmich auf der Station Nos und fragte mich warum nicht eine Parka trage. Ich antwortete „No tengo frío…“ und heute am Morgen kann ich nicht einmal „Buenas días“ sagen, deshalb blieb ich lieber in meine Bett und schliefe bis 12.00.
Entschuldigung, meine liebe Frau Nováková, aber ich habe alle seinen richtigen und komplizierten Fräsen vergessen. Scheisse. Igual Malte es un profesor de alemán mucho mejor… Y además conoce todas las palabras que se en realidad usan.
Entschuldigung, meine liebe Frau Nováková, aber ich habe alle seinen richtigen und komplizierten Fräsen vergessen. Scheisse. Igual Malte es un profesor de alemán mucho mejor… Y además conoce todas las palabras que se en realidad usan.
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
