Den 13
Budim se do fajn dne v hostelu. Skoro vsichni ostatni z pokoje uz vypadli na autobus. V klidu snidam, je neco okolo pul jedenacty. Pak zacinam zjistovat, co udela s volnym dnem. Nakonec mi prijde jako fajn napad dat si pauzu od chozeni a jet se projet lodi. Uz jdu platit lodni listek, kdyz v tu chvili potkam Micha. Pry ted bydli v kempou nad mestem a jestli pry nechci jit s nima na ledovec, ze kteryho je vyhlidka na mesto. Rikam si, proc ne. Stejne je ta lod dost draha. Jdeme do supermarketu koupit vodku, pry je na ledovec lepsi nez pivo, protoze je lehci. Pak jedeme taxikem oba za nejakych osm pesos az ke kempu (v Praze by to stalo tak 800). Tam se seznamuju se trema Francouzema, ktery jdou s nama. Nikdo z nich prej do hor moc nechodi, ale vsichni maj na sobe goracovy bundy. I tohle je Patagonie.... Jeste jdou koupit piva na cestu a pak vyrazime. Nejdriv stoupani do sjezdovky, pak cesta lesem na silnici. Po ty jdeme asi pul kilometru a zase zapadneme na cestu do lesa. Kazdou chvili stavime a delam ruzny vtipny fotky. Nakonec dochazime podmacenym lesem az k horni stanici lanovky a uz nad hranci lesa jdeme par set metru po ceste. Fotime se u ledovce a pak jeste stoupame morenou vzhuru na lepsi vyhlidku. Tady davame pauzu, pijeme pivo, ale je docela kosa. Po nejakych dvaceti minutach mizime dolu. Slapeme neskutecne dlouho po silnici, ale nakonec dojdeme az do centra. Domlouvame se na vecer a ja jdu kopit nejaky pohledy, ostatni jdou do supermarketu koupit veceri. Nechavam si na pohledy dat razitko "nejjiznejsi mesto na svete" a pak jdu do postranni ulice na levnej bife de chorizo. Cekam na hotelu na Micha, ktery mel prijit v deset. Asi ve dvanact si jdu lehnout s tim, ze uz neprijde. Nemci jsou prece vzdycky presny. Nakonec prichazi v pul jedny. Chvili chodime po meste, hledame jakehosi Michova kamarada. Nejdriv ale potkame Francouze z Torres del Paine a asi za dve minuty Carlose, Michova kamarada z Venezuely. Jdeme vsichni do hospody, delame si celou dobu srandu z Polaku. Carlos je dost dobrej typek, cestuje uz pet let po Jizni Americe, vzdycky se nekde zastavi, aby vydelal penize, a pak jede dal. Dost profi... "Polish family, polish traditions...." Nakonec se z hospody vyjdeme asi ve ctyri. Vsichni jdou pokracovat do kempu, ja si jdu do hostelu pro batoh, v pet mi jede bus.
Budim se do fajn dne v hostelu. Skoro vsichni ostatni z pokoje uz vypadli na autobus. V klidu snidam, je neco okolo pul jedenacty. Pak zacinam zjistovat, co udela s volnym dnem. Nakonec mi prijde jako fajn napad dat si pauzu od chozeni a jet se projet lodi. Uz jdu platit lodni listek, kdyz v tu chvili potkam Micha. Pry ted bydli v kempou nad mestem a jestli pry nechci jit s nima na ledovec, ze kteryho je vyhlidka na mesto. Rikam si, proc ne. Stejne je ta lod dost draha. Jdeme do supermarketu koupit vodku, pry je na ledovec lepsi nez pivo, protoze je lehci. Pak jedeme taxikem oba za nejakych osm pesos az ke kempu (v Praze by to stalo tak 800). Tam se seznamuju se trema Francouzema, ktery jdou s nama. Nikdo z nich prej do hor moc nechodi, ale vsichni maj na sobe goracovy bundy. I tohle je Patagonie.... Jeste jdou koupit piva na cestu a pak vyrazime. Nejdriv stoupani do sjezdovky, pak cesta lesem na silnici. Po ty jdeme asi pul kilometru a zase zapadneme na cestu do lesa. Kazdou chvili stavime a delam ruzny vtipny fotky. Nakonec dochazime podmacenym lesem az k horni stanici lanovky a uz nad hranci lesa jdeme par set metru po ceste. Fotime se u ledovce a pak jeste stoupame morenou vzhuru na lepsi vyhlidku. Tady davame pauzu, pijeme pivo, ale je docela kosa. Po nejakych dvaceti minutach mizime dolu. Slapeme neskutecne dlouho po silnici, ale nakonec dojdeme az do centra. Domlouvame se na vecer a ja jdu kopit nejaky pohledy, ostatni jdou do supermarketu koupit veceri. Nechavam si na pohledy dat razitko "nejjiznejsi mesto na svete" a pak jdu do postranni ulice na levnej bife de chorizo. Cekam na hotelu na Micha, ktery mel prijit v deset. Asi ve dvanact si jdu lehnout s tim, ze uz neprijde. Nemci jsou prece vzdycky presny. Nakonec prichazi v pul jedny. Chvili chodime po meste, hledame jakehosi Michova kamarada. Nejdriv ale potkame Francouze z Torres del Paine a asi za dve minuty Carlose, Michova kamarada z Venezuely. Jdeme vsichni do hospody, delame si celou dobu srandu z Polaku. Carlos je dost dobrej typek, cestuje uz pet let po Jizni Americe, vzdycky se nekde zastavi, aby vydelal penize, a pak jede dal. Dost profi... "Polish family, polish traditions...." Nakonec se z hospody vyjdeme asi ve ctyri. Vsichni jdou pokracovat do kempu, ja si jdu do hostelu pro batoh, v pet mi jede bus.
No hay comentarios.:
Publicar un comentario