Tierra del Fuego III

Den 12

Rano se probouzim trochu ve vlhku, pujceny spacak nema uplne idealni zip, takze je ve vnitr trochu vlhko. Varim si caj a jim snidani. Je zatazeno, lehce posnehava. Rozhoduju se nechat viset pytel na Esfinze a pokracovat v treku do Paso de Oveja. Vyrazim asi v sest rano, ale uz je uplny svetlo. Sbiham dolu po ceste, kterou jsem vcera nenasel a kterou taky dole v udoli zase ztracim. Dojdu az k rece, ale brodit se mi moc nechce. Jdu chvili proti proudu a pak uvidim pres reku par pohozenejch klad. Zrejme nejaky ambiciozni bobri projekt. Prechazim na druho ustranu udoli Andorry, kde by podle mapy mela byt stezka. Musim ale projit dosti podmacenym vresovistem, goretex zatim drzi. Nakonec prichazim na docela slusnou zpevnenou cestu, tady by projelo i 4wd. Jdu po ni az do poloviny udoli, pak se meni na malou lesni stezku a vchazi do PN Tiera del Fuego. Les je docela vlhkej, prsi, cesta spatne znacena, tak se snazim davat pozor, abych ji neztratil. Obcas je potreba prejit reku, nastesti vetsinou jsou pres ni polozeny klady. Cesta je znacena obcas faborkama, obcas zlutejma kolikama zatlucenejma do zeme, moc orientovat se neda, ale snazim se odpustit si dalsi cestu uzemim, kde jsou lvi. Nakonec dokonce potkavam i zluty stan, ve kterym jsou dva trekari, jeste ve spacacich a uz je skoro deset. Chvili se s nima bavim, prvni lidi, ktery vidim od vcerejsiho odpoledne. Potkal uz jsem je predtim v Ushuaiyi. Mladej britskej par, mama ty holky je Ceska. Chvili si odpocinu, naberu vodu a jdu dal, chci to dneska dojit cely, ale docela me boli to koleno. Nad jejich kempem zacina pribejvat snehu a vejskovejch metru. Paso de la Oveja by melo byt nejakych 800, ted jesem priblizne v 400. Parkrat musim slozite hledat cestu v zasnezenym lese, ale nakonec dojdu na krizovatku mezi Laguna del Caminante a Paso de la Oveja (Ovci pas). Vsechno je zasnezeny, lituju, ze nemam navleky, ale aspon orientace je snadna. Proste nahoru. Trochu jim, piju a mazu se, slunce mimo les dost pali. Ozonova dira. Proslapavam se snehovou plani nahoru a asi v polovine cesty k usti pasu se zatahuje, fouka vitr a huste snezi. Vrstvim a pokracuju nahoru. Koleno boli cim dal tim vic, ale vitr je takovej, ze proste neni kde vodpocinout. Jdu na horu, proslapavam se novym snehem, jeste ze neni, kde zabloudit. Pod sedlem trochu prestava. Sedam si na kamen a hledam nejaky prasky v batohu. Jediny, co najdu je paralen a neco proti zaludecnim potizim. Beru si jeden paralen a pokracuju nahoru. V pul jedny jsme v pase a konecne zacinam sestupovat, jeste by me melo cekat nejakych pet hodin sestupu, ale mel bych to stihnout. Sestupuju prvnim kuloarem vlevo, ale ten brzo konci potokem. Prelejzam do dalsi a pak jeste do jednoho a tan me konecne dovede az k lesu. Chvili jdu lesem, ale jde se v nem spatne. Pak jdu podel potoka asi kilometr, ale taky nic moc. Rozhoduju se jit proste primo nalevo a najit cestu. Obcas musim obchazet bobri hraze, ktery jsou uplne vsude, novy i protrhly. Co ty zvirata na tech vodnich stavbach videj, fakt nechapu. Nakonec po ceste sestupuju asi tri hodiny az k jakysi ohrade, dal pokracuje stezka po soukromym pozemku. Z toho se dostanu az potom, co prelezu plot. Nechtel bych tu cestu zacinat z druhy strany. Vylezu na nejakej autodrom a hned prvni auto, co mi stavi me bere az k hostelu. Rodinka se trema detma, kteri se jen tak jeli projet v nedeli k veceru. Ani se nedivim, kdyz v Argentine stoji litr benzinu deset korun....

Do hostelu prichazim asi v pul sesty, sprchuju se, dava susit veci a jdu na levnou pizu k veceri. Potom jeste kecam docela dlouho s Igorem. Ukrajinec, ktery zije v Argentine. Podle vypraveni pracoval skoro celej zivot jako vojak, tak mi vypravi ruzny historky z Afganistanu osmdesatejch let.