Cesta na sever 5

Na další únavnou cestou pouští jsme sedli v úterý ráno. Chvíli jsme se bavili sledováním neuvěřitelně dlouhé fronty před hraniční kontrolou (San Pedro je sice od hranice vzdálený asi třicet kilometrů, ale kvůli vysokým výškám tam nemá Chile žádnou stálou kontrolu. Všichni ale stejně kontrolu projdou, kvůli chytrému systému vstupních a výstupních razítek, který kdysi náhodou vyvinula jihoamerická byrokracie a který sice nezamezí pašování drog, zato ale spolehlivě vždycky na hranicích zdrží.) Pak se dal autobus do pohybu a my zase sledovali poušť. Cestou jsme potkali nějaký zvířata, ale už to začínala být nuda. Navíc pouštěli jakýsi americký film. Za chvíli jsme usnul.
Cestou k Antofagastě jsme zastavili v supermarketu v Calamě. Nejdřív jsem si chtěl koupit bílou čokoládu Milka, ale pak se rozhodl svých pět set pesos investovat jinak. Za drobnou minci jsem dostal pytlík balónků, takže zase aspoň bylo v autobuse co dělat. Pohazovali jsme je různě po sobě (pro pamětníky podotýkám, že tam nebyl žádný Kotlík, který by řval „Víte, co se mohlo stát.“) nakonec jsme zjistili, že balónky drží u stropu díky klimatizaci samy… No, dokážete si představit veselejší cestu?
Míjeli jsme obrovské měděné doly, velké obrazce z kamení na stráních, které značily staré incké stezky, a kolem druhý hodiny jsme přijeli na jeden z nejdivnějších hřbitovů, jaký jsem kdy viděl. Uprostřed pouště byl ohrazený prostor tak třista krát třista metrů a v něm spoustu dřevěných křížů. Některé hroby měly navíc ještě kolem sebe něco jako ohrádku dětské postýlky… Během ledkové horečky přišlo do Atacamy spousta lidí ze středního a jižního Chile, ale podmínky byly víc než tvrdý. Slunce, nedostatek vody, nedostatek jídla. Úmrtnost novorozenců byla víc jak padesát procent, a tak spousta hrobů nese nápisy jako „Narozený a zesnulý dne 12. ledna 1932“ a podobné. Procházeli jsme se s Gurou mezi těma křížema a ani moc nemluvili…
Odpoledne jsme se stavili v oáze Pica, kde jsou super termální lázně. Asi na dvě hodiny jsme se naložili do vody a pak popíjeli mangovou šťávu u stánků s ovocem. Odtud jsme se přesunuli do La Tirany, kde je dosti bizarní kostel de la Virgen de Carmen. Je to zřejmě nejdůležitější poutní místo v Chile a v první polovině července se zde koná obrovská pouť. Celou legendu snad až se vrátím z La Tirany sedmnáctýho…
Do Iquique jsme dorazili už za tmy, všude svítily reklamy na nakupování v bezcelní zóně ZOFRI, kterou je Iquique proslulý. Ubytovali jsme se v hezkým hotelu poblíž pláže a já si zrovna říkla, že bych takhle mohl žít celej život. Přes den sedět v autobuse, dívat se na blbý filmy, kecat s kamarádkama, občas udělat nějaký fotky a pak si nad ránem lehnout do hotelový postele.
Po večeři jsme ještě šli na chvíli na pláž, ale ani jsme se nekoupali ,jenom jsme si zahráli Král vysílá své vojsko. To už jsem vážně dlouho nehrál, ale docela zábava.