Cesta na sever 4

Cesta na sever 4

Noc v hostelerii v San Pedro de Atacama byla fakt super, hlavně proto, že jsme se konečně tochu vyspali. Ráno jsme po snídani vedeni naším skvělým průvodcem Jorgem vyběhli na prohlídku San Pedra de Atacama. Bylo krásné svěží ráno s modrou oblohou, která se uprostřed pouště zatahuje opravdu málokdy, a tak jsme se trošku prošli prašnými uličkami městečka plného gringos, obchodů se suvenýry a krásného nového dne. Chvíli jsme postáli před nejstarším dochovaným domem města (1540, což z něj dělá jeden z nejstarších domů v Chile) Casa Incaica. Docela obdivuhodné je, že je celý z nepálených cuhel včetně střechy (prší tady opravu jenom jednou za několik let) a také to, že tu přespal Pedro de Valdivia, zakladatel Chile. Prohlídli jsme si muzeum precolombínských kultur. Představte si, že hlavní vliv peruánských kmenů, které pronikly na území Norte Grande, bylo v užívání halucinogenů při obřadech a také uctívání jakési Hvězdné brány (ve skutečnosti Puerta del Sol) někde poblíž jezera Titicaca. Pak ovšem přišli Inkové, zahájili celkem efektivní okupaci a na Hvězdnou bránu se zase trochu zapomnělo, než tady začal kopat jakýsi Belgičan Gustavo le Paige v roce 1955. Podle LP jedno z nejlepších muzeí v Jižní Americe. I mně se líbilo.
Kostel na náměstí byl bohužel zavřený, takže jsme se s Guro (NOR) vydali na prohlídku města. Prolezli jsme snad všechny obchody, probírali se neskutečným množstvím pohledů, předražených peruánských textílií, listů koky a blikajících zapalovačů s nápisem „San Pedro de Atacama“. Ještě, že bylo mimo sezónu, jinak by u každého koženého přívěsku na klíče s vytlačeným obrázkem lamy stál aspoň jeden gringo. Anebo to možná bylo tím, že ráno všichni odjeli na prohlídku gejzírů Taito. My jsem si to ovšem s Bosorkou docela užívali, fotili se uprostřed ulice a povídali si s prodavačema o situaci v Peru.
U oběda jsem si po dlouhý době pokecal s Johnem (USA) a jen tak mimochodem se mi zmínil, že před dvěma rukama jel do střdní Evropy. Prej začali se sestrou v Košicích (asi bych mu to nevěřil, kdyby netvrdil, že jeho sestra tam měla přítele). „Bylo to tam dost levný,“ víc mi toho sice říct o tom východoslovenským městě opředeným tolika pověstmi říct nedokázal, ale potom co mi o tři dny dříve řekl Malte (GER), že tam jeli se školou na výměnu, mu věřím. John z Košic pokračoval do Blavy, Vídně a skončil v Praze. Ještě do teď vzpomíná na absinth… Naše zelené zlato….
Kolem třetí jsme nasedli do autobusu a vyjeli do pouště. Nebo spíš než do pouště, do Altiplana. Krajina je tam neuvěřitelně plochá a pak se najednou zvedne do pětitisícových poloh (San Pedro je 2500). Obloha je skoro celý rok modrá a vzduch neuvěřitelně čitý, takže hory, který vypadají vzdálený dvacet kilometrů, jsou ve skutečnosti vzdálené osmdesát. Prší tady jen občas v létě, při takzvaném Invierno Boliviano (bolivijská zima), když je v lednu a únoru jižním Atlantiku větší výpar a mraky doputují přes Venezuelu a Bolívii až do Chile. Ve vyšších polohách pak i dokonce sněží.
Po hodině jízdy jsme vystoupil v nejbližším salaru (mělká solná jezera na Altiplanu) jménem Chaxa a vyrazili sledovat plameňáky (flamencos). Jedna z nejhezčích přírodních rezervací, jaký jsem kdy viděl, všude kolem modrý jezírka, růžový plameňáci a modrý jezírka. Jorge nám do toho poskytnul dost slušnej ornitologickej výklad včetně informace, že páření trvá u plameňáků přesně 15 sekund a odehrává se přesně jednou do roka. No, nechtěl bych být plameňákem, i když každej gringo, kterej je chce v rezervaci vidět, zaplatí pět babek.
Z Laguny Chaxa jsme jeli do Valle de Luna, Měsíčního údolí. S tím místem z jakési knížky od Viewegha jisté generace, Jaroslava Foglara, to nemělo mnoho společného. Nejdřív jsme prolezli pár solných jeskyní, kde jsme si jako správní blonďatí turisté svítili mobilama, a při západu slunce se konečně dostali do Valle de Luna. Vyšli jsme nahoru na hřeben sice už chvíli po západu (to víte výška skoro tři tisíce a zhýralý život výměnných studentů vám trochu zhorší výkon při sprintu po pískových dunách). Naštěstí ale vyšel měsíc, takže jsme nemuseli znova vytahovat mobily, abychom viděli na hřebínku. Bylo dokonce vidět natolik, že jsem cestou zpátky Rebeccu (AUSSIE) učil tancovat polku. U autobusu jsem ještě posbíral pár kamínků z Atacamy a vyrazili jsme za poslechu Ameriky od Lucie (tedy spíš já za poslechu) do San Pedra.
Po večeři jsme vyrazili trochu užít nočního života Mekky backpackerů v Chile (LP). Vybral jsem si ale asi špatně my „hanging brohers“, protože Ann s Cristie a několika dalšími hledali palačinkárnu a ne hospodu. Nakonec jsem radši doprovodil Guro, který se udělalo špatně, do hotelu. Naštěstí jsem pak před bránou potkal Briana (USA) s Fachi (FR), Elis (FIN), Němkama a Rakušankama. Vyrazil ijsme do nejbližší hospody. Nejdřív jsme potkali docela sympatickýho chlápka, kterej pracoval jako naháněč gringů pro nejbližší hospodu. Chvíli jsme kecali a pak z hospody vylezly dvě namol Australanky. Jedna se snažila druhou dovlíct do hostelu, ta ale chtěla pařit dál. Přišlo mi to jako lepší doporučení než od autorů průvodců Raugh Guide, tak jsme vlezli dovnitř. Uprostřed místnosti stály velký otevřený kamna, ve kterých se topilo dřevem, takže bylo i docela teplo.
Sedli jsme si ke stolu a objednali kolu (zoufalství, ale AFS nás mohlo kdykoliv vrátit zpátky do Santiaga……). Pak si k nám přisednul ten chlápek-naháněč gringů a dost dlouho jsme kecali. Docela fajn týpek, Urugajec s divným přízvukem (říkaj jako Argentinci š místo j), tak jsme si povídali o Punto de Este a Bolívii. Popili jsme něco piskoly (s pokročilejší hodinou upadal strach) a mojita. Od Leny (RAK) jsem vyzevloval cigaretu a navzdory podvečerní lekci ve Valle de Luna si zapálil, prostě pohoda. Zjistil jsem, že Brian žil až do svejch jedenácti let ve střední Americe (je fakt, že jeho španělština byla na gringa docela dobrá, ale na to, že tam žil jedenáct let….). Elisa nám vyprávěla o párty ve Finsku a vejletech za levným alkoholem do Estonska a Fachi začala na baru balit nějakýho chlapa, kterej se pak ukázal bejt vysokohorským vůdcem. Napůl Chilan, napůl Kanaďan z Quebecu. Dělá hlavně hory nad šest tisíc a do San Pedra původně přijel na prázdniny. Zůstal a teď vodí gringos na okolní šestky. Příští rok se ale chystá studovat do Evropy, tak jsem ho pozval do Čech na písky. Jak ten večer skončil ani radši nechtějte vědět, ale dorazili jsme všichni z hospody v pohodě a ani nás neposlali zpátky do Santiaga… I když je fakt, že na carrete, na kterou nás naši noví známí pozvali, jsme už nešli…